Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4257/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. K., bytem W., zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem v Děčíně, Masarykovou nám. 20, proti žalovaným 1)hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, a 2) Městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. -63, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2010, č. j. -39, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k budově na pozemku, k pozemku (zastavěné ploše) a k pozemku, vše v kat. úz. V., obec P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení.

Předmětem řízení byla žaloba opřená o tvrzené vlastnické právo. Žalobkyně byla nucena převést ideální ½ nemovitostí na stát v roce 1961 a další ½ vyvlastnil stát výměrem již v roce 1952. Požadováno tedy bylo navrácení (restituce) nemovitostí, i když nepřímo, nejprve cestou určení vlastnictví.

Odvolací soud dovodil, že žalobkyně postrádá naléhavý právní zájem na určovací žalobě (srov. ). Nestala se občankou ČSFR ani České republiky a její nárok tedy nemá oporu v zákoně. Odvolací instance citovala též judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu na podporu svých závěrů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež opřela o tvrzený naléhavý právní zájem – a tedy i zásadní právní význam – napadeného rozsudku. Uvedla, že byla nucena emigrovat se svým druhem panem K. K. (významným dirigentem) a její nárok by měl být podepřen jak , o protiprávnosti komunistického režimu, tak i dalšími prameny – dobrou vírou v restituci, legitimním očekáváním, stanoviskem Výboru OSN pro lidská práva. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a je požadováno jeho zrušení s tím, že se tomuto soudu věc vrací k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (, ). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod uplatnila podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí – jak se tomu stalo v daném případě.

, který zjevně přichází v úvahu z hlediska meritorního posouzení věci, má již ve svém ustanovení zakotveno, že jde o „zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd“, nikoli tedy o úplnou restituci (či určení vlastnictví) vůči majetku, resp. nemovitostem, neprávem odňatých za komunistického režimu. Navrácení - jen některých věcí - je vázáno na rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jakož i na další podmínky, z nichž žalobkyně nesplňuje jednu z nejzákladnějších – znovunabyté české (československé) státní občanství ( cit. zák.). Morální axiom „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, se tedy v restitučních věcech uplatňuje jen ve velmi omezené míře a mnohé osobně bolestivé restituční požadavky, mezi něž patří i požadavek žalobkyně, tak zůstávají bez odezvy a bez uspokojení ze strany orgánů nynějšího již demokraticky založeného státu.

Dovolatelka nemůže oprávněně argumentovat stanoviskem příslušného Výboru OSN; česká judikatura se s tímto aspektem věci již vypořádala; ostatně ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu nezakládá jakýkoli civilisticky podložený (dobrá víra atd.) restituční nárok. Ani Evropský soud pro lidská práva tu nezaložil nějaké „nadzákonné“ právo na restituce pro bývalé občany československé – ratione temporis i ratione materiae byla dána přednost české pozitivněprávní regulaci.

Argumentace odvolacího soudu se tak důvodně opírá o tamtéž citovanou judikaturu; především stanovisko Ústavního soudu zdůraznilo, že žalobou na určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nesvědčí-li žalující osobě splnění podmínek některého z restitučních zákonů. Toutéž interpretační cestou se vydal i Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu sp. zn. a v dalších judikátech zejména senátu 28 Cdo, jenž má v rozvrhu práce věci restituční.

Z pohledu těchto aplikačních i interpretačních závěrů, zřetelně vykazujících neexistenci judikatorního přesahu dané věci, nepovažuje dovolací soud za nezbytné se zabývat všemi jednotlivými tvrzeními podle dovolání. Přípustnost dovolání nelze ze shora citovaných ustanovení , odst. 3 dovodit. Proto Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. února 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu