Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 587/2010

32

Cdo 587/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VKÚ, akciová spoločnosť, se sídlem v Harmanci, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36 04 79 11, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovanému J. J., o zaplacení částky 1,092.899,- Kč s příslušenstvím a o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2009, č. j. -290, takto:

č. j. -290, jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č. j. -249, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,092.899,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalovanému uložil vydat žalobkyni 11.100 kusů knih M. specifikovaných ve výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. listopadu 2003, č. j. -139, odvolací soud usnesením ze dne 21. prosince 2006, č. j. -207, v rozsahu napadeném odvoláním ve vztahu k žalovanému zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a ve vztahu ke druhému žalovanému, jímž se stal v průběhu řízení J. J., (dále jen „J. J. st.“), rozsudek v napadené části zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu Brno -venkov jako soudu věcně příslušnému.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy označené jako smlouva o dílo č. 142/1998 (dále též jen „smlouva“) mezi právní předchůdkyní žalobkyně, Vojenským kartografickým ústavem, státním podnikem (dále jen „Vojenský kartografický ústav“), a žalovaným nedošlo, neboť jako objednatel je v ě označen svým daňovým identifikačním číslem žalovaný, který však u nepodepsal (což nebylo mezi stranami sporné) a J. J. st., jenž u podepsal 30. října 1998, nebyl k jednání za žalovaného zmocněn. Tato je tak nicotným právním aktem a není smlouvou, neboť v ní není vyjádřena vůle smluvních stran. Svědeckou výpovědí J. J. st. měl za prokázané, že 20.600 kusů publikace M. vytištěné Vojenským kartografickým ústavem v roce 1998 J. J. st. převzal a dosud žalobkyni nevrátil. S převzatými knihami dále disponoval jak J. J. st., tak žalovaný. Dopisy právního zástupce žalovaného z 31. října 2001 a z 5. prosince 2001 a zápisem z jednání z 18. února 1999 (z něhož vyplývá, že knihy jsou prodávány) vzal dále za prokázané, že 11.100 kusů knih je dosud v držení žalovaného. Žalovaný v celém průběhu řízení netvrdil k této skutečnosti nic jiného, resp. „se jakémukoliv zřetelnému tvrzení o počtu kusů, které drží, vyhýbal“. Skutečnost, že po převzetí knih J. J. st. se alespoň jejich část dostala do dispozice žalovaného, nemá vliv na závěr, že bezesmluvním převzetím 20.600 kusů knih se J. J. st. v okamžiku převzetí těchto knih bezdůvodně obohatil. Následná dispozice s předmětem bezdůvodného obohacení pak má vliv na to, zda lze věc vydat (je-li věc v držení toho, kdo plnění přijal) či zda má být poskytnuta peněžitá náhrada. J. J. st. již není účastníkem tohoto řízení, ale nároky proti němu jsou projednávány v řízení vedeném u Okresního soudu Brno - venkov. Žalovaný žádné knihy nepřevzal a bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně mu tedy nevzniklo. Proto byla žaloba o peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení zamítnuta. Žalovaný však nadále drží 11.100 kusů knih, které byly bez smlouvy předány J. J. st. a k nimž vlastnické právo svědčí žalobkyni. Podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“) je proto povinen tyto knihy žalobkyni vydat.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku II. tak, že žalobu o vydání 11.100 kusů knih M. zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud po částečném opakování a doplnění dokazování vyšel z toho, že usnesením ze dne 22. dubna 2009, č. j. -366, Okresní soud Brno - venkov v řízení vedeném mezi žalobkyní a žalovaným J. J. st. o zaplacení částky

1,092.899,- Kč s příslušenstvím schválil v části žaloby týkající se částky 526.230,86 Kč smír, kterým se J. J. st. mimo jiné zavázal vydat žalobkyni ze skladu v M. 7.294 kusů knih M., a dále se zavázal žalobkyni zaplatit částku 97.040,- Kč. Strany se dohodly, že ty knihy, které jsou dosud ve skladě v M. (tedy 7.294 kusů, jak bylo zjištěno místním šetřením) a další knihy, které lze od distributorů „postahovat“, J. J. st. vrátí žalobkyni a poskytne jí na jejich možný prodej autorská práva, jež vlastní. Ve zbytku z těch knih, které se mu podařilo prodat (tj. 2.426 kusů), uhradí žalobkyni 40,- Kč za kus, a ty knihy, které vlivem úpadku distributora a podobných situací jsou již nenávratně mimo dosah J. J. st. a za které nedostal ani on zaplaceno (tj. 10.880 kusů), nebudou předmětem žádného vypořádání účastníků, přičemž „tím bude celá věc vyřízena“. Ohledně 10.880 kusů knih J. J. st. doloží soudu dodací listy a soud ověří, jaký byl osud těchto knih, kdo a jak za ně dostal zaplaceno, případně se pokusí přimět subjekt, který je má ve své moci, aby tyto knihy vydal. Takto získané knihy se J. J. st. předběžně zavázal vydat žalobkyni a poskytnout jí i na jejich prodej autorská práva. O zbytku nároku bude rozhodováno v závislosti na tom, zda J. J. st. za knihy obdržel protiplnění.

Ve shodě se soudem prvního stupně považoval z výpovědi J. J. st. za zjištěné, že při podpisu smlouvy jednal z vlastní vůle, bez zmocnění a vědomí žalovaného a 20.600 kusů knih také převzal. Ze smíru (a jeho odůvodnění) uzavřeného mezi žalobkyní a J. J. st. vyplývá, že všechny knihy, které se nacházely ve skladu v M., jak bylo zjištěno místním šetřením Okresního soudu Brno - venkov, v počtu 7.294 kusů knih, se J. J. st. zavázal žalobkyni vydat. Při jednání odvolacího soudu pak žalovaný uvedl, že na základě výše uvedeného smíru byly všechny knihy ze skladu v M. J. J. st. žalobkyni vydány a další knihy už tam nejsou. Odvolací soud uzavřel, že nemá-li žalovaný ve svém držení žádné knihy, požadované žalobkyní a specifikované ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, není ve věci pasivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti oběma výrokům - podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení (dále též jen „ “), aniž uvedla, podle kterého písmene odstavce 1 tohoto ustanovení, a co do důvodu na ustanovení

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „vybral ze spisu“ jen ty skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalovaného, zejména skutečnosti zjištěné z výpovědi J. J. st., jež nekonfrontoval s jí předloženými důkazy, resp. se skutečnostmi, které jsou „objektivně a všeobecně známé“. Důvody, pro které odvolací soud žalobě o vydání věci nevyhověl, nejsou „pravdivé, a potvrdil-li“ některé skutečnosti J. J. st., svědčil křivě. Uvádí, že J. J. st. běžně jednal jménem svého syna - žalovaného, přičemž k této skutečnosti dokládá řadu argumentů, na základě kterých uzavírá, že žaloba je důvodná. Podle jejího názoru není rozhodující, zda jde o žalobu na vydání věci, neboť nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat, musí být vydána náhrada „všeobecné ceny“ bezdůvodného obohacení, kterou definovala ve svém podání z 18. října 2007 jako 44,27 Kč za jednu knihu. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nesouhlasí též s předchozím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2006, č. j. -207, kterým došlo k rozdělení původního řízení vedeného proti J. J. st. a J. J. ml. (žalovanému) na dvě samostatná řízení, čímž jí bylo znemožněno uplatňovat odpovědnost solidárně proti oběma žalovaným. Žádá, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení opětovně spojil řízení vedené před Krajským soudem v Brně a Okresním soudem Brno - venkov a o žalobě rozhodoval Krajský soud v Brně proti oběma žalovaným.

Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - ve znění účinném od 1. července 2009.

Dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že J. J. st. měl v držení knihy, jejichž vydání žalobkyně požadovala, jako vydání bezdůvodného obohacení (podle ustanovení § 451, § 456 věty první a § 458 odst. 1 obč. zák.) a tyto knihy na základě soudem schváleného smíru žalobkyni vydal, a proto není žalovaný pasivně legitimován. Námitkou, že odvolací soud vycházel zejména ze skutečností zjištěných z výpovědi J. J. st., kterou považuje za nepravdivou, a nepřihlédl k důkazům, které předložila a ke skutečnostem všeobecně známým, však nezpochybňuje právní posouzení věci, ale hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru není odvolacímu soudu vytýkáno žádné pochybení.

Další výhradou dovolatelky je, že odvolací soud nesprávně posoudil oprávnění J. J. st. jednat za žalovaného při podpisu smlouvy a převzetí knih. Odvolací soud se však touto otázkou nezabýval a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil, protože k závěru, že J. J. st. jednal při podpisu smlouvy a převzetí knih bez plné moci, která by mu k těmto úkonům byla udělena žalovaným, dospěl již soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Závěr, že ze dne 30. října 1998 označená jako smlouva o dílo č. 142/1998 je nicotným právním úkonem, a není smlouvou, neboť v ní není vyjádřena vůle smluvních stran, nebyl dovolatelkou zpochybněn, když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které by bylo projednáno a správnost tohoto závěru byla odvolacím soudem přezkoumána, nepodala. Odvolací soud se tak zabýval k odvolání podaném žalovaným přezkoumáním závěru, zda je osobou povinnou k vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobkyně sama změnila právní kvalifikaci žalobou uplatněného nároku na zaplacení ceny díla podle smlouvy o dílo na nárok na vydání bezdůvodného obohacení již v podání ze dne 11. června 2001 (srov. č. l. 47 spisu) a na této kvalifikaci setrvala i v následujících změnách žaloby až do rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. č. l. 76 – 77, dále č. l. 98 a podání na č. l. 111 – 114 spisu).

Nedůvodná je též námitka dovolatelky, že není-li možno knihy vydat „in natura“, náleží jí právo na poskytnutí peněžité náhrady. Žalobkyně totiž takový nárok po změně žaloby učiněné podáním z 9. listopadu 2003 (srov. č. l. 111 – 114 spisu) ohledně neprodaných 11.100 kusů knih neuplatňovala, a proto o něm ani nebylo rozhodováno. Nárok na poskytnutí peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení uplatnila pouze ohledně 9.330 kusů knih, které byly prodány, a tento nárok byl předmětem řízení před soudem prvního stupně a bylo o něm rozhodnuto tak, že žaloba byla v této části zamítnuta. Proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně sice žalobkyně podala odvolání, řízení o odvolání podaném žalobkyní však bylo soudem prvního stupně zastaveno usnesením ze dne 19. března 2008, č. j. -265, pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání (následně podáním ze dne 28. dubna 2008 vzala žalobkyně odvolání zpět), a proto již tento nárok nebyl předmětem odvolacího řízení.

K námitce, že odvolací soud znemožnil dovolatelce uplatňovat nárok vůči žalovanému a J. J. st. ve společném řízení, když usnesením ze dne 21. prosince 2006, č. j. -207, v rozsahu napadeném odvoláním ve vztahu k žalovanému J. J. st. v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení a věc postoupil Okresnímu soudu Brno - venkov jako soudu věcně příslušnému podle ustanovení (ve znění účinném do 31. března 2005), dovolací soud uvádí, že tento postup odvolacího soudu mohl být zpochybněn v dovolání podaném proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo takto rozhodnuto, nikoliv však proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto v následně proběhlém řízení vedeném již jen proti žalovanému.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v , a b) a , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení , k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2012

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu