Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1934/2010

33

Cdo 1934/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. J. P.

, zastoupeného JUDr. Janou Kantorovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova 401, proti žalované

B. P.

, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, o zaplacení částky 150.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2010, č. j. -151, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky.

Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. ledna 2009, č. j. -63, žalobu o zaplacení 150.000,-Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. -151, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.000,-Kč spolu s 9% úrokem z prodlení za dobu od 1. 11. 2006 do 31. 12. 2006, s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem z prodlením od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8% úrokem z prodlení od 1. 1. 2010 do 14. 1. 2010 a dále od 15. 1. 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, vněmž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů,do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.

Zatímco soud prvního stupně uvěřil obranné verzi žalované, že si od žalobce peníze nepůjčila, resp. dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že částku 150.000,- Kč žalované půjčil, odvolací soud uvěřil žalobci, že částku 150.000,- Kč žalované v roce 1992, kdy spolu žili ve společné domácnosti, půjčil a že půjčka měla sloužit k vypořádání společného jmění žalované a jejího bývalého manžela, konkrétně k tomu, aby žalovaná „pořídila“ svému bývalému manželovi náhradní byt.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce jí v roce 1992 obnos 150.000,- Kč půjčil.Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uvěřil žalobci, ačkoli svá tvrzení postupně měnil a jeho skutková verze je podpořena pouze výpověďmi svědků, kteří jsou s ním v příbuzenském poměru. Nesouhlasí s tím, že údaje vyplývající z výpovědí svědků K. a H. F. a z listin (smlouvy o půjčce a potvrzení z 2. 4. 1992) umožňují dedukovat, že skutečná cena bytu, který pořizovala pro H. F., činila 150.000,-Kč a nikoliv 84.000,-Kč. V této souvislosti připomíná, že svědkyně K. uváděla, že smlouva o půjčce z 2. 4. 1992 byla pravděpodobně uzavřena pod nátlakem, k čemuž odvolací soud vůbec nepřihlédl. Žalovaná v dovolání předkládá vlastní verzi skutku a podrobně hodnotí v řízení provedené důkazy z hlediska jejich věrohodnosti. Odvolacímu soudu pak dále vytýká neobjektivnost při hodnocení jednotlivých důkazů i nelogičnost jeho úvah a vyjadřuje přesvědčení, že dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech bodech a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem ( a 4 ) a je přípustné podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v , / a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ačkoliv žalovaná v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v , podle obsahu dovolání míří její výhrady výhradně proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že jí žalobce částku 150.000,- Kč půjčil, a proti tomu, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu není dovolacím důvodem podle v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 3343). Z obsahu spisu se vady řízení nepodávají.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo výsledek hodnocení důkazů soudem, který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Dovolacím důvodem podle lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ).

Zjištění, že žalobce žalované v roce 1992 částku 150.000,-Kč půjčil, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, které zopakoval. Na rozdíl od soudu prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce, že žalované v roce 1992 částku 150.000,- Kč půjčil. Vzal přitom v úvahu, že při předání peněz nebyl nikdo další přítomen a že smlouvu o půjčce účastníci nesepisovali a na splatnosti půjčky se spolu nedohodli. Tvrzení žalobce koresponduje s údaji vyplývajícími z listinných důkazů (spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. , dohody o zrušení práva společného užívání družstevního bytu uzavřené mezi žalobcem a V. P., smlouvy o převodu členských práv k družstevnímu bytu uzavřené 23. 11. 1992 mezi žalobcem a Věrou Kubíkovou) a ze svědeckých výpovědí H. P. a Ing. A. P. (rodičů žalobce) a M. K. a Ing. J. P. (sourozenců žalobce), před nimiž se žalovaná o vánocích 1992 vyjádřila, že jí žalobce částku 150.000,- Kč půjčil a že mu ji vrátí nebo že na něj převede polovinu bytu, který jí zůstal po rozvodu. Údaje ze všech zmíněných důkazů podporují tvrzení žalobce, že měl v roce 1992 žalovanou částku k dispozici, neboť získal finanční prostředky „prodejem“ družstevního bytu, jenž mu zůstal po rozvodu jeho manželství, že tento byt nepotřeboval, neboť obýval společně s žalovanou družstevní byt, který získala po rozvodu svého manželství, a že naproti tomu bývalý manžel žalované, který jí byt přenechal, neměl svou bytovou potřebu uspokojenu. Zjištění, že bývalý manžel žalované na ni převedl členský podíl a ona mu na oplátku „pořídila“ družstevní byt od manželů K., čerpal odvolací soud jak z výpovědí účastníků, tak z výpovědi svědka H. F. Je zřejmé, že dovoláním zpochybňovaná zjištění byla učiněna jen na základě skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a současně nebyly pominuty důkazy pro daná zjištění významné. Dovolací důvod podle proto nebyl uplatněn právem.

Brojí-li žalovaná proti hodnocení důkazů odvolacím soudem námitkami, že důkazy byly hodnoceny neobjektivně a zaujatě, že odvolací soud neměl uvěřit výpovědím některých svědků (rodičů a sourozenců žalobce) a že měl jinak hodnotit některé listinné důkazy (smlouvu o půjčce a potvrzení z 2. 4. 1992), upírá odvolacímu soudu zásadu volného hodnocení důkazů ( ). Samotné hodnocení důkazů nelze regulérně zpochybnit prostřednictvím žádného z přípustných dovolacích důvodů, a to ani důvodem uvedeným v Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl některým svědkům uvěřit, že k některým důkazům nemělo být přihlíženo, popř. že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. ). Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým bylo v dané věci hodnocení důkazů odvolacím soudem provedeno. To, že odvolací soud neuvěřil žalované, že jí peníze na koupi bytu pro bývalého manžela darovali rodiče a strýcové a že svému bývalému manželovi nad rámec částky 84.000,- Kč žádné další finanční vyrovnání neposkytovala, i jeho dedukce, že cena za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu od manželů K. sice činila 84.000,-Kč, uhrazeno však bylo 150.000,- Kč, neodporuje logickému myšlení. V neprospěch obranného tvrzení žalované totiž svědčí především zjištění, že manželé K. si po převodu členských práv na bývalého manžela žalované pořídili jiný družstevní byt za 150.000,- Kč, přičemž jejich verze, že tuto částku hradili zčásti (tj. nad rámec 84.000,- Kč) z půjčky od spořitelny, se nepotvrdila. Tvrzení, že za byt pro bývalého manžela žalované bylo převodcům hrazeno 150.000,-Kč naopak podporuje skutečnost, že v den, kdy manželé K. vystavili potvrzení o převzetí platby 84.000,- Kč, byla sepsána smlouva o půjčce, jejíž existenci nedokázaly smluvní strany, tj. manželé K. a bývalý manžel žalované, vysvětlit, z níž se podává, že manželé K. bývalému manželovi žalované půjčují 150.000,- Kč. Úvaha odvolacího soudu, že tato písemnost měla zajišťovat doplacení skutečné ceny za převod členských práv a povinností v družstvu, neboť žalobce získal finanční prostředky za převod teprve v listopadu 1992, je tudíž logická.

Odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení , přičemž v hodnocení důkazů a poznatků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací hodnotu i věrohodnost. Protože náležitě vysvětlil, proč uvěřil žalobci a jak hodnotil důkazy, které žalobce uvedl na podporu svých tvrzení, nelze mu z hlediska způsobu, jakým ke zpochybňovaným skutkovým závěrům dospěl, ničeho vytknout.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných skutkových závěrů správný. Protože nebylo ani zjištěno, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo některou z vad uvedených v , a b/ a , a z obsahu spisu nebyla zjištěna existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), Nejvyšší soud dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu