Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2554/2011

U S N E S E N Í

Ing. P. V.

Zemědělskému družstvu Olbramkostel

, IČ: 136 93 484, se sídlem Olbramkostel 177, zastoupenému JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Svobody 16,

o žalobě na obnovu řízení,

vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2011, č. j. -40, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. března 2009, č. j. -27, zamítl žalobu, „aby byla povolena obnova řízení ve věci Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. “ (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení v částce 8.200,- Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. dubna 2011, č. j. -40, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I „jen tak, že se zamítá žaloba na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. “ (výrok I), v nákladovém výroku II jej potvrdil (výrok II) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v původním řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. se žalobce domáhal po žalovaném poskytnutí peněžité náhrady za znehodnocení hospodářské budovy podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). V uvedeném rozsahu soud žalobě nevyhověl, s odůvodněním, že předmětné nemovitosti se již v roce 1952 staly vlastnictvím předchůdce žalovaného, do jehož majetku byly vneseny žalobcovými rodiči jako členský vklad. Již proto žalobce nárok na náhradu nemá, neboť ustanovení předpokládá, že znehodnocené nemovitosti zůstaly ve vlastnictví konkrétní fyzické osoby a byly předmětem užívání socialistických organizací podle zvláštních předpisů. V řízení o povolení obnovy žalobce označil důkazy, zejména důkaz výpovědí svědka O. P., kterou mínil prokázat, že v 70. letech minulého století bylo vlastnické právo k nemovitostem převedeno zpět jeho právním předchůdcům. Ani tato okolnost – podle závěru odvolacího soudu – však nemůže pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, přičemž ostatní tvrzení, že se žalobcovi předchůdci chovali jako vlastníci nemovitosti, uplatňoval žalobce již v původním řízení a nejde proto o nové skutečnosti, jež by mohly být důvodem obnovy řízení podle .

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , ve spojení s , co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že ze svědectví O. P. a dalších jím označených důkazů jasně vyplývá, že jeho právní předchůdci vlastnické právo k dané nemovitosti neztratili. Zopakoval, že nešlo toliko o subjektivní přesvědčení jeho rodičů, nýbrž o objektivní stav, respektovaný i tehdejšími státními orgány. Tvrdil, že další důkazy mohl vyhledat a soudu předložit až po svědectví Oty Paula a odvolacímu soudu vytýkal, že k těmto důkazům nepřihlédl a náležitě se s nimi nevypořádal. Právní závěr soudu o přechodu vlastnictví k předmětné nemovitosti učiněný v původním řízení má proto za nesprávný. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (písm. a/) nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle věta druhá (písm. b/); ustanovení platí obdobně (odst. 2).

Ve věcech uvedených v je tedy dovolání přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho usnesení ve věci samé Jelikož v posuzovaném případě bylo usnesením odvolacího soudu usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení – co do vymezení obsahu posuzovaného právního vztahu – potvrzeno a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebylo dříve vydáno rozhodnutí, jež by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení (za použití ustanovení , odst. 2 ), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Dovolání přípustné není.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nově označené důkazy nemohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci a že žalobcem tvrzené další skutečnosti, z nichž žalobce usuzuje na jiný závěr o vlastnictví k předmětné nemovitosti, nejsou novými skutečnostmi ve smyslu , neboť byly uplatněny a soudem reflektovány již v původním řízení.

Ustanovení má – jako důvod pro povolení obnovy řízení – na mysli takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové,“ tj. v době původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil povinnosti tvrzení nebo důkazní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. ). Mezi takové skutečnosti ovšem žalobcem tvrzené skutečnosti o vlastnictví k předmětné nemovitosti (a jím označené důkazy k jejímu prokázání) nepatří, byly-li uplatněny a soudem posuzovány již v původním řízení.

Žalobou na obnovu řízení pak nelze zpochybňovat právní posouzení věci v původním řízení. Uzavírá-li v něm soud, že nárok na náhradu podle § 23 zákona je dán tehdy, byla-li nemovitost znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů (shodně nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. ), stává se nevýznamnou otázka, došlo-li pak k navrácení nemovitosti předchůdcům žalobce v sedmdesátých letech minulého století či nikoliv, k jejímuž prokázání žalobce označuje další důkazy. Obstojí proto i závěr odvolacího soudu, že žalobcem tvrzené skutečnosti a označené důkazy nejsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. ledna 2012Mgr. Petr Krauspředseda senátu