Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1236/2011

U S N E S E N Í

P. M.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,

o zaplacení 50.595.674,52 Kč

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. -252, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. února 2010, č. j. -230, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 50.595.674,52 Kč.

Uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o škodu, jež mu byla způsobena rozhodnutími vydanými v řízení o konkursu, prohlášeném na majetek obchodní společnosti IKOV, s. r. o. (jíž je jediným společníkem). Odvolací soud – ve vztahu k tomu nároku, vyčíslenému částkou 49.745.674,50 Kč – dospěl k závěru, že k uplatnění práva na náhradu škody, jež měla vzniknout uvedené obchodní společnosti, není žalobce (aktivně) věcně legitimován, byť je jediným společníkem této obchodní společnosti, jež je ovšem samostatným právním subjektem, od žalobce odlišným. Stran nároku na zaplacení částky 850.000,- Kč shledal odvolací soud též nedostatek pasivní legitimace žalované, jde-li – podle tvrzení samotného žalobce – o neuspokojený mzdový nárok, jež má žalobce vůči úpadci, společnosti IKOV, s. r. o., a tuto pohledávku může přihlásit u konkursního soudu. Současně odvolací soud uzavírá, že nárok žalobce – kvalifikovaný jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ( , ve znění pozdějších předpisů) – není dán již proto, že žádné z žalobcem označených rozhodnutí (vydaných v řízení o konkursu či v řízení trestním) nebylo pro (tvrzenou) nezákonnost změněno či zrušeno ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že v důsledku konkursu na společnost IKOV, s. r. o., došlo nejenom ke zmenšení majetku této společnosti, ale též k poklesu hodnoty podílu, který jako společník vlastní. Usuzoval proto, že věcnou legitimaci k uplatnění práva na náhradu škody nepostrádá, byť jde o škodu primárně způsobenou obchodní společnosti. Vadu řízení spatřoval zejména v tom, že mu soud pro řízení neustanovil zástupce z řad advokátů. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na několika na sobě nezávislých důvodech, z nichž poukazuje se zejména na závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění práva a dále pak i na důvody spočívající v tom, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu (dle tvrzení žalobce způsobenou nezákonnými rozhodnutími) není naplněna vůbec základní podmínka stanovená , a to sice že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem. Tento posléze uvedený závěr dovoláním zpochybněn není. Založil-li však odvolací soud rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že některý z nich neobstojí, nemůže mít na správnost rozhodnutí vliv; to platí i tehdy, nemohl-li být některý z důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže přezkum pouze jedné z vícero právních otázek výsledek sporu neovlivní (v poměrech dovolatele se řešení položené otázky neprojeví), je dovolání nepřípustné jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 17, ročník 1998, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2006).

Ovšem ani samotná otázka věcné legitimace účastníků nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadně významné (ve smyslu ). Věcně legitimován je totiž ten, kdo je (podle hmotného práva) nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace). Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení. K uplatnění práva na náhradu škody, jež měla vzniknout označené obchodní společnosti, žalobce věcně legitimován zřetelně není. Domáhá-li se (jménem svým) též náhrady škody, za kterou pokládá snížení hodnoty obchodního podílu, který mu patří, přehlíží ustanovení , podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1), popřípadě ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2). Takovou osobou žalobce není. (K otázce vymezení okruhu osob oprávněných požadovat od státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. , odmítl).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. ledna 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu