Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
8A412780B864EAFFC1257A4E00693D28.html
HTML · 15.34 KB
No categories available
28 Cdo 1466/2011
U S N E S E N Í
J. N.
České republice – Ministerstvu spravedlnosti
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 267/2009 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2010, č.j. 13 Co 489/2010 -70, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. srpna 2010, č.j. 23 C 267/2009 -52, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.000.000,- Kč.
Uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o náhradu škody – „těžké emocionální újmy“ – jež mu byla způsobena nejednotným rozhodováním soudů v otázce místní příslušnosti soudu, jelikož obdobná věc jiného účastníka byla projednána Okresním soudem Plzeň-město, zatímco jeho věc, původně vedenou u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 303/2008 , tentýž soud postoupil k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k postoupení žalobcem označené věci došlo procesně korektním postupem, na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. října 2008, č.j. 36 C 303/2008 -22 (potvrzeného usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2008, č.j. 56 Co 551/2008 -32), které nebylo změněno ani zrušeno. Dospěl proto k závěru, že již z tohoto důvodu odpovědnost žalované za tvrzenou majetkovou újmu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. dána není, nehledě k tomu, že žalobce neprokázal, ba ani nevylíčil potřebné skutkové okolnosti týkající se vzniku škody a její výše, jež mu tímto rozhodnutím měla být způsobena (jak uzavřel již soud prvního stupně, s jehož důvody se odvolací soud jinak ztotožnil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se nevyslovil, k dovolacím důvodům pak zopakoval své námitky vůči rozhodování soudu o místní příslušnosti v předchozím řízení; dovozoval, že tím v jeho případě došlo „k porušení Ústavy České republik y (článků 9 odst. 3, 90 a 95 odst. 1), Listiny základních práv a svobo d (článků 1, 10 odst. 2 a 36 odst. 1) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (článků 6 a 17)“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč, nebo věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (a proto je vyloučena přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ) a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní otázky, na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , ve znění pozdějších předpisů). Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). V posuzované věci nemůže jít ani o případ nesprávného úředního postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ), jestliže žalobcem zpochybňovaný postup soudu v předchozím řízení se odrazil v jeho činnosti rozhodovací (k této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, svazek 1, ročník 2000, č. 5).
K závěrům odvolacího soudu, nad rámec řečeného, Nejvyšší soud dodává, že krom nezákonného rozhodnutí (či nesprávného úředního postupu) je ke vzniku odpovědnosti státu za škodu zapotřebí i prokázání vzniku majetkové újmy (škody) a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody. Samotný nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí se neodškodňují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002 ). I stran těchto předpokladů leží důkazní břemeno na žalobci, který však v dané věci skutkové okolnosti týkající se vzniku škody a její výše v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ani nevylíčil.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 6. prosince 2011Mgr. Petr Krauspředseda senátu