Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1466/2011

U S N E S E N Í

J. N.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2010, č.j. -70, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. srpna 2010, č.j. -52, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.000.000,- Kč.

Uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o náhradu škody – „těžké emocionální újmy“ – jež mu byla způsobena nejednotným rozhodováním soudů v otázce místní příslušnosti soudu, jelikož obdobná věc jiného účastníka byla projednána Okresním soudem Plzeň-město, zatímco jeho věc, původně vedenou u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , tentýž soud postoupil k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k postoupení žalobcem označené věci došlo procesně korektním postupem, na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. října 2008, č.j. -22 (potvrzeného usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2008, č.j. -32), které nebylo změněno ani zrušeno. Dospěl proto k závěru, že již z tohoto důvodu odpovědnost žalované za tvrzenou majetkovou újmu podle dána není, nehledě k tomu, že žalobce neprokázal, ba ani nevylíčil potřebné skutkové okolnosti týkající se vzniku škody a její výše, jež mu tímto rozhodnutím měla být způsobena (jak uzavřel již soud prvního stupně, s jehož důvody se odvolací soud jinak ztotožnil).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se nevyslovil, k dovolacím důvodům pak zopakoval své námitky vůči rozhodování soudu o místní příslušnosti v předchozím řízení; dovozoval, že tím v jeho případě došlo „k porušení y (článků 9 odst. 3, 90 a 95 odst. 1), d (článků 1, 10 odst. 2 a 36 odst. 1) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (článků 6 a 17)“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč, nebo věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (a proto je vyloučena přípustnost dovolání dle ustanovení ) a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Právní otázky, na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. , ve znění pozdějších předpisů). Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). V posuzované věci nemůže jít ani o případ nesprávného úředního postupu (ve smyslu ), jestliže žalobcem zpochybňovaný postup soudu v předchozím řízení se odrazil v jeho činnosti rozhodovací (k této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, svazek 1, ročník 2000, č. 5).

K závěrům odvolacího soudu, nad rámec řečeného, Nejvyšší soud dodává, že krom nezákonného rozhodnutí (či nesprávného úředního postupu) je ke vzniku odpovědnosti státu za škodu zapotřebí i prokázání vzniku majetkové újmy (škody) a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody. Samotný nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí se neodškodňují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. ). I stran těchto předpokladů leží důkazní břemeno na žalobci, který však v dané věci skutkové okolnosti týkající se vzniku škody a její výše v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ani nevylíčil.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 6. prosince 2011Mgr. Petr Krauspředseda senátu