Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1319/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce JUDr. P. W., Ph.D., jako správce konkursní podstaty úpadce EGERMANN EXBOR - NOVOBOR společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chocni, Husova 86, identifikační číslo osoby 00555045, zastoupeného Mgr. Vítem Biolkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti žalované EGERMANN, s.r.o., se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Maiselova 38/15, identifikační číslo osoby 62242652, zastoupené JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, o zaplacení částky

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. -64, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (JUDr. P. W., Ph.D., coby správce konkursní podstaty úpadce EGERMANN EXBOR - NOVOBOR společnost s ručením omezeným /dále též jen „úpadce“/) domáhal uložení povinnosti žalované složit do konkursní podstaty úpadce částku 15,633.531,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 296.352,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Psůtkové (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud závěry soudu prvního stupně, který shledal nedůvodným nárok žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky za užívání ochranných známek ve vlastnictví úpadce, shledal věcně správnými. Úpadce převedl na žalovanou vlastnictví k národním ochranným známkám č. 156437 a č. 163879, obě známky však žalobce dne 7. 11. 2003 sepsal do konkursní podstaty. Z pravomocného rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na vyloučení těchto ochranných známek z konkursní podstaty úpadce, vzaly soudy za prokázané, že obě národní ochranné známky byly žalobcem do konkursní podstaty zahrnuty právem. Žalovaná je vlastníkem dvou ochranných známek Společenství č. 4221503 a č. 744037, které jsou identické s uvedenými národními ochrannými známkami. Obě ochranné známky Společenství, z nich první byla u OHIM (Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu) zapsána od 11. dubna 2006 a druhá od 3. srpna 1999, požívají podle odvolacího soudu na území České republiky ochrany.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyložil ustanovení , o konkursu a vyrovnání, v tom smyslu, že žalovaná od doby zápisu národních ochranných známek do soupisu konkursní podstaty tyto užívat nesmí, neboť oprávnění nakládat s věcmi, právy nebo jinými majetkovými hodnotami zapsanými do soupisu náleží pouze správci konkursní podstaty. Jiné osobě přísluší takové právo pouze za předpokladu, že jí dal k tomu správce souhlas. Za situace, kdy není možné od sebe ochranné známky vzájemně odlišit, je nemožné prokázat, že ochranné známky, které žalovaná užívala a označovala jimi své výrobky (v období po soupisu národních ochranných známek do konkursní podstaty úpadce), jsou národními a nikoliv komunitárními známkami. Žalovaná se na úkor konkursní podstaty úpadce bezdůvodně neobohatila v době, kdy již byly známky Společenství zapsány.

Odkazuje na ustanovení považoval odvolací soud za správný i závěr soudu prvního stupně co se týče otázky promlčení u komunitární ochranné známky, zapsané do rejstříku OHIM od 11. dubna 2006. I podle názoru odvolacího soudu uplynula ke dni podání žaloby jak subjektivní dvouletá, tak i objektivní tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání této ochranné známky.

Odvolací soud tedy se shora uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení , (dále jen „ “) a co do důvodů na ustanovení (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v řešení právní otázky, zda v situaci, kdy jsou ochranné známky národní a komunitární shodné, je používání takovýchto ochranných známek na území České republiky vždy užitím ochranné známky chráněné dřívějším národním zápisem. Zastává názor, že ochranná známka Společenství později zapsaná, nemůže na území České republiky požívat stejné ochrany jako podstatně dříve zapsaná ochranná známka národní. Jedná-li se o ochranné známky shodné, pak je dle dovolatele zřejmé, že používání takovéto ochranné známky na území České republiky je vždy užití ochranné známky chráněné národním zápisem. Namítá, že soudy obou stupňů postavily na roveň dvě ochranné známky, aniž by hodnotily stáří jejich zápisu. Konstatuje, že v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu „není jakákoliv zmínka o prioritě a podstatně dřívějším zápisu obou tuzemských ochranných známek.“ Odkazuje na názor znalce tvrdí, že na území České republiky má přednost tuzemská ochranná známka, neporušuje-li dříve zapsanou ochrannou známku komunitární.

Odkazuje na názor znalce Ing. V. Č. vymezuje dovolatel další dle jeho mínění otázku zásadního právní významu, a to, zda v případě použití předmětných národních ochranných známek nezáleží při zjišťování výše bezdůvodného obohacení na tom, zda jsou výrobky vyrobeny pro trh České republiky nebo jiných států, neboť jsou uváděny na trh z území České republiky.

Konečně dovolatel napadá nesprávný výklad ustanovení , o konkursu a vyrovnání. Za chybný považuje závěr soudů obou stupňů, „že žalovaný od doby zápisu národních ochranných známek do konkursní podstaty nesmí tyto užívat, neboť užívání není dle jeho názoru nakládání ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Žalovaná nemohla s ochrannými známkami ode dne zápisu do konkursní podstaty disponovat, ale mohla je nadále užívat, protože žalobcem nebylo toto užívání zakázáno. Z toho dle dovolatele vyplývá, že žalovaná až doposud v tuzemsku užívá obě předmětné národní ochranné známky sepsané do konkursní podstaty bezplatně, byť ne protiprávně, takže by měla za jejich užívání do konkursní podstaty vydat bezdůvodné obohacení“.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V posuzované věci dovolání žalobce přípustné není.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c/ O případ uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ( ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jiné osobě než správci konkursní podstaty přísluší nakládat s věcmi, právy nebo jinými majetkovými hodnotami zapsanými do soupisu (včetně ochranných známek) jen za předpokladu, že jí dal správce k tomu souhlas, je tento jeho závěr v souladu s ustanovením , o konkursu a vyrovnání ve znění účinném k 7. 11. 2003, kdy byly předmětné ochranné známky do konkursní podstaty správcem zapsány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. ). Polemika dovolatele s tímto závěrem otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí založit nemůže.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byly v podmínkách projednávané věci vázáni skutkovým vymezením nároku žalobce domáhajícího se vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním ochranných známek zapsaných do konkursní podstaty úpadce. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, je zřejmé, že národní ochranné známky sepsané do konkursní podstaty úpadce jsou totožné s ochrannými známkami Společenství, jejichž vlastníkem je žalovaná. Dovolatel svůj domnělý nárok na vydání bezdůvodného obohacení vystavěl na užívání ochranných známek (specifikovaných včetně grafického znázornění podrobně v odůvodnění soudu prvního stupně) žalovanou bez právního důvodu. Za této situace však nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že žalovaný má ve smyslu ustanovení , o ochranných známkách, právo užívat ochranné známky Společenství (byť shodné jako národní ochranné známky sepsané do konkursní podstaty úpadce) na území České republiky /srov. článek 16 Nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství/.

Polemizuje-li dovolatel s tím, že se odvolací soud nezabýval prioritou zápisu národních ochranných známek, poznamenává dovolací soud, že tato otázka, vzhledem k vymezení žalobního nároku žalobcem a skutkovým zjištěním soudů nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který odvozoval z užívání ochranných známek shodných jako ochranné známky Společenství ve vlastnictví žalované. Jiné nároky, pro které priorita zápisu by významná být mohla, předmětem sporu nebyly (srov. ustanovení ).

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věta první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované žádné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu