Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
3411995AD676B215C1257A4E006965E8.html
HTML · 27.57 KB
No categories available
26 Cdo 341/2011
U S N E S E N Í
TRI GROUP PRAHA s. r. o.
,
se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Obchodní náměstí 51, IČ: 25779036, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované
S. B.
,
o zaplacení částky 200.505,30 Kč s přísl. a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 138/2005 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. února 2010, č. j. 73 Co 691/2009 -122, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila dlužné nájemné za říjen, listopad a prosinec 2004 v částce 200.505,30 Kč z tam specifikovaných nebytových prostor a dále
„smluvní pokutu ve výši 0,5 % za každý den prodlení z částky 32.505,30 Kč od 2. října 2004 do zaplacení, z částky 84.000,- Kč od 2. listopadu 2004 do zaplacení a z částky 84.000,- Kč od 2. prosince 2004 do zaplacení“
(dále jen „smluvní pokuta“).
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 24 C 138/2005 -97, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 24 C 138/2005 -112, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.505,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení smluvní pokuty (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž mimo jiné změnila žalobu tak, že se domáhala, aby v případě, že odvolací soud shledá nedůvodným její požadavek na zaplacení smluvní pokuty, uložil eventuálně žalované povinnost zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč od 17. června 2005 do zaplacení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací nejprve usnesením vyhlášeným při odvolacím jednání dne 18. února 2010 změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 73 Co 691/2009 -122, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) potvrdil v zamítavém výroku II. ohledně zaplacení smluvní pokuty (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč od 17. června 2005 do zaplacení (výrok III.); současně ho změnil v nákladovém výroku III. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok V.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolání (výrok VI.).
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že v souvislosti se svou podnikatelskou činností uzavřely žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně dne 6. listopadu 2002 písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva o nájmu nebytových prostor“, resp. „Smlouva“) na dobu určitou od 6. listopadu 2002 do 31. října 2003, že dodatkem č. 1 ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor prodloužily dobu trvání nájmu do 31. října 2004, že ve Smlouvě se žalovaná mimo jiné zavázala zaplatit žalobkyni
úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení
s placením nájemného a zboží (dále jen „dotčené ujednání“) a že Smlouva o nájmu nebytových prostor obsahovala rovněž ujednání, v nichž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni jednorázové smluvní pokuty v částkách 2.000,- Kč a 5.000,- Kč za porušení jiných povinností než řádného a včasného placení nájemného. Dále zjistil, že žalovaná dne 15. prosince 2004 písemně uznala
„závazek vyplývající ze Smlouvy o nájmu nebytových prostor … ve výši 243.700,- Kč … plus smluvní penále ve výši 0,5 % za každý den prodlení dle Smlouvy, co do důvodu a výše“
, že text uznání závazku odkazoval na přílohu, v níž byly specifikovány jednotlivé částky dlužného nájemného a jejich splatnost, a že žalovaná předala žalobkyni nebytové prostory dne 30. prosince 2004. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že dotčené ujednání je podle svého obsahu dohodou o smluvním úroku z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a nikoli o smluvní pokutě podle § 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti konstatoval, že ve vztahu k případnému dlužnému nájemnému nebyla mezi účastnicemi uzavřena písemná dohoda o smluvní pokutě, z níž by bylo možné dovozovat vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Zdůraznil, že zaplacení smluvního úroku z prodlení z dlužného nájemného v dohodnuté výši se žalobkyně nedomáhala, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. ohledně zamítnutí (primárního) požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty. V návaznosti na toto (potvrzující) rozhodnutí vyhověl jejímu (eventuálnímu) požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč (tj. z dlužného nájemného) od 17. června 2005 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu především vytkla, že dospěl-li k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod institut smluvní pokuty, měl ho –
„za zcela nezměněného skutkového stavu (uzavření nájemní smlouvy a následné prodlení žalované s placením nájemného)“
– podřadit pod ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. a vyhovět žalobě ohledně uvedeného nároku z titulu smluvních úroků z prodlení. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 . Vyjádřila rovněž přesvědčení, že odvolací soud naopak neměl vyhovět jejímu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení (tj. úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 200.505,30 Kč od 17. června 2005 do zaplacení), neboť z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že smluvní ujednání o výši úroku z prodlení má přednost před jeho zákonnou úpravou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. o.s.ř. ).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu
„do jeho výroků II., III., IV., V. a VI.“
, tedy nejen proti potvrzujícímu výroku II. napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho vyhovujícímu výroku III. (a nákladovým výrokům IV. a V. a výroku VI., jímž odvolací soud rozhodl o její povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání). Přitom neopomenul, že výrokem III. napadeného rozsudku bylo vyhověno eventuálnímu petitu (žalobnímu požadavku) na zaplacení tam uvedeného úroku z prodlení, a to v souvislosti s potvrzením výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut (primární) požadavek na zaplacení smluvní pokuty. Vyhovující výrok III. napadeného rozsudku byl tak závislý na jeho potvrzujícím výroku II.; přitom odvolací soud správně rozhodoval o eventuálním petitu, potvrdil-li výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl primární petit zamítnut (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 , uveřejněný pod C 3419 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Za této situace nemá dovolatelka subjektivní legitimaci k podání dovolání proti vyhovujícímu výroku III., neboť dovolání je oprávněn podat pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 , uveřejněné pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98 , uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Propojení potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ či c/ o.s.ř. o.s.ř. , s jeho výrokem III., který není přípustno zkoumat (proto, že dovolatelka není k podání dovolání proti tomuto výroku subjektivně legitimována), se pak při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96 , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku II.) upravují ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. o.s.ř. ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle 241a odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř. o.s.ř. ).
Způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. o.s.ř. dovolatelka uplatnila námitkou, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty nelze pod institut smluvní pokuty podřadit, měl ho –
„za zcela nezměněného skutkového stavu (uzavření nájemní smlouvy a následné prodlení žalované s placením nájemného)“
–
podřadit pod ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. a vyhovět žalobě ohledně uvedeného nároku z titulu smluvních úroků z prodlení.
Ve vztahu k uvedené dovolací námitce je především zapotřebí zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právním názoru, že skutkový stav, o který se opíral nárok na zaplacení smluvní pokuty, nelze posuzovat podle ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a násl. obč. zák. Naopak odvolací soud rozhodující skutečnosti vylíčené v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ) posuzoval podle ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a násl. obč. zák., neboť dospěl k závěru, že smluvní pokutu nelze žalobkyni přiznat, nebyla-li mezi účastnicemi ve vztahu k případnému dlužnému nájemnému uzavřena písemná dohoda o smluvní pokutě, z níž by bylo možné dovozovat vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Dovolací soud proto z uvedeného závěru vychází.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. Občanský soudní řád , Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96 , a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97 , uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.
Současně však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. , ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 , uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na které dovolatelka odkázala v dovolání). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 , uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že rozhodující skutečnosti vylíčené v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ) odvolací soud podřadil pod ustanovení o smluvní pokutě ve smyslu § 544 a násl. obč. zák., přičemž na základě zjištěného skutkového stavu (zejména na základě skutečností zjištěných ze Smlouvy o nájmu nebytových prostor) dospěl k závěru, že žalobě na zaplacení smluvní pokuty nelze podle citovaných ustanovení vyhovět. Požadované plnění ovšem nemohl dovolatelce bez dalšího přiznat z titulu smluvních úroků z prodlení (§ 369 odst. 1 obch. zák.). Je tomu tak proto, že nárok na zaplacení smluvního úroku z prodlení vychází z jiného skutku (skutkového děje) než nárok na zaplacení smluvní pokuty. Závazky ze smluvní pokuty a ze smluvních úroků z prodlení se zakládají dvou či vícestrannými právními úkony (smlouvami), které mají – vzhledem k rozdílné povaze uvedených závazků a odlišným právním režimům, jimž jsou tyto závazky podřízeny – různé právní důsledky. Posouzení, o který z těchto závazkových právních vztahů se opírá uplatněné peněžité plnění, tak závisí mimo jiné na tom, k čemu – podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – směřovala vůle účastníků právního úkonu, jenž měl dotčený právní vztah založit (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Bez další procesní aktivity dovolatelky v daném sporném řízení proto skutkový děj vylíčený v žalobě neumožňoval odvolacímu soudu podřadit uplatněný nárok na požadované plnění pod jiné hmotněprávní ustanovení (pod ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák.). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř. o.s.ř. ) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 , uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka tedy mohla dosáhnout přiznání požadovaného plnění z titulu smluvních úroků mimo jiné jen za předpokladu změny žaloby, což však neučinila. Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku II. napadeného rozsudku ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. o.s.ř.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 není přípustné dovolání proti nákladovým výrokům (v daném případě proti výrokům IV. a V. napadeného rozsudku), byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Zbývá dodat, že dovolání není přípustné ani proti výroku VI. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 14. listopadu 2007, sp. zn. 29 Cdo 113/2007 , z 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007 , a z 24. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 2548/2009 ).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř. o.s.ř. ) – dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ a c/ o.s.ř. o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu