Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2669/2010

26

Cdo 2669/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, proti žalované I. L., zastoupené JUDr. Janou Pejchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Smetanova 8, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2010, č. j. -35, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. -22, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 19, o velikosti 1+1, ve 3. podlaží domu č.p. č.or. 16, na ulici M. v B. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“ ); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č. j. -35, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce (vlastník předmětného domu) uzavřel s žalovanou dne 12. 9. 2008 nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu určitou do 31. 10. 2008, že byt jí byl poskytnut jako přístřeší poté, kdy její předchozí nájemní poměr zanikl výpovědí žalobce pro neplacení nájemného a že ho užívá spolu se svými třemi nezletilými dětmi, o něž pečuje po smrti jejich otce sama. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Zatímco však soud prvního stupně za použití ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen „ “) žalobu zamítl (rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy shledal v tom, že ačkoli jde o obec, nijak neřeší situaci žalované a nepřihlíží k tomu, z jakého důvodu se do této nepříznivé sociální a finanční situace dostala, přičemž zdůraznil, že žalovaná je samoživitelkou pečující o 3 nezletilé děti, má snahu najít si zaměstnání a hradit řádně běžné nájemné, jakož i splácet vzniklý dluh), odvolací soud dovodil, že je na místě žalobě vyhovět. Konstatoval, že finanční situace žalované nebyla spolehlivým způsobem zjištěna (nebyla doložena výše jejího příjmu v době, kdy byla zaměstnaná, zda a v jaké výši pobírala dávky státní sociální podpory, kdy byly doplaceny sirotčí důchody a v jaké výši jsou pobírány) a nelze proto bez dalšího přisvědčit jejím tvrzením. Současně vyslovil názor, že je třeba přihlédnout nejen k poměrům žalované, ale též žalobce. Poukázal na to, že žalovaná byla nájemkyní jiného jeho bytu, na kterém vázl dluh na nájemném, a že právě v souvislosti s jeho vyklizením jí poskytl předmětný byt jako přístřeší. Žalovaná přitom neprokázala, že by své dřívější závazky vůči žalobci uhradila, takže po něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl nucen proti své vůli nadále přenechávat žalované předmětný byt k užívání, není-li u ní záruka, že bude řádně plnit svoje povinnosti nájemce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení o.s.ř a uplatnila v něm dovolací důvod podle Dovolatelka má za to, že věc měla být posouzena podle a odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení nezohlednil skutečnosti, pro něž jí byl předmětný byt poskytnut jako přístřeší (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2006, č.j. -52), a jež dosud trvají, ani to, že po celou dobu nájmu platila stanovené nájemné a byt řádně užívala. Uvádí, že do prodlení s placením nájmu v délce dvou měsíců se dostala až po podání žaloby na vyklizení, neboť nedostala sirotčí důchod na dvě ze svých tří dětí a nemohla tak nájemné platit; po jejich zpětném vyplacení tento dluh obratem uhradila. Odvolací soud měl rovněž zohlednit to, že pronajímatelem není soukromý vlastník, ale obec, jejíž povinností je postarat se o své sociálně slabé občany (zejména tehdy, snaží-li se svou situaci řešit). Namítá, že pokud odvolací soud považoval některá její tvrzení za neprokázaná, měl ji o tom poučit a současně vyjadřuje názor, že za této situace bylo namístě, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil za účelem doplnění dokazování. Dovolatelka dále popisuje svoji sociální situaci a důvody, jež vedly k neplacení nájemného v původním bytě a k následné výpovědi a uvádí, že vzniklý dluh splácí dle svých možností. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V doplnění dovolání, doručeném soudu prvního stupně dne 30. 4. 2010, dovolatelka své dovolání doplňuje o ,,tvrzení“, že jí rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2006, č.j. -52, bylo přiznáno právo na náhradní ubytování, přičemž z rozhodnutí „NS ČR“ ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. , výslovně vyplývá, že náhradní byt nebo náhradní ubytování musí být poskytnuto na dobu neurčitou. Žalobce tak poskytnutím náhradního ubytování na dobu určitou a následnou žalobou na vyklizení jednal v rozporu se zákonem; jeho žaloba na vyklizení měla být tedy z tohoto důvodu zamítnuta.

Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s právními předpisy a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny.

Z obsahu dovolání ( ) se podává, že posléze uvedené vady dovolatelka uplatňuje námitkou, že pokud odvolací soud považoval některá její tvrzení za neprokázaná, měl ji o tom ,,poučit“, a že bylo namístě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit za účelem doplnění dokazování.

Dovolací soud se – z důvodů, které budou uvedeny dále – nejdříve zabýval otázkou správnosti právního posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.

Podle má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 17. 12. 2003, sp.zn. , z 3. 2. 2004, sp. zn. , z 17. 6. 2004, sp.zn. ) vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení , je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.

V poměrech projednávané věci dovolatelka ve prospěch aplikace ustanovení argumentuje svými sociálními a rodinnými poměry, řádným placením (s výjimkou dvou opožděných plateb) nájemného z předmětného bytu, snahou zaplatit dluh na nájemném z předchozího nájemního vztahu a dovolává se povinnosti obce (žalobce) postarat se o své sociálně slabé občany. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle Je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce ( ve spojení s ustanovením ) a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli, a který by mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu. Z uvedeného hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec či jiný subjekt.

Pokud dovolatelka poukazuje na povinnosti obce (žalobce), je třeba uvést, že i když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel, a to zejména za situace, kdy se jí nedostalo za užívání jejího majetku (bytu) odpovídajícího protiplnění. O takovýto případ šlo i v souzené věci, kdy žalované byl předmětný byt poskytnut jako bytová náhrada (svého druhu) po zániku jejího předchozího nájemního vztahu z důvodu neplacení nájemného. Po žalobci tedy nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení předmětného bytu). Žalovaná si přitom musela být od počátku vědoma, že jde o nájemní poměr na dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Ke skutečnosti nově namítané v doplnění dovolání (tj. že jí podle tam citovaného rozsudku svědčilo právo na náhradní ubytování, tedy na bytovou náhradu na dobu neurčitou) nebylo možno přihlédnout ( ).

Se zřetelem k uvedenému tedy odvolací soud nepochybil, pokud – v souladu s ustálenou judikaturou – zohlednil při posouzení věci z hlediska ustanovení též oprávněné zájmy žalobce (vlastníka) a žalobě vyhověl. Se zřetelem k uvedenému nemohly mít namítané vady řízení ( ), vztahující se k okolnostem, jež nebyly z hlediska právního posouzení věci rozhodné, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle , b) a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O návrhu na odklad vykonatelnosti ( ) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu