Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5143/2009

U S N E S E N Í

L. Š.

FOKR Czech, s.r.o.

, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 14. 8. 2009, č. j. -82, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze 14. 8. 2009, č. j. -82, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 31. 3. 2009, č. j. -40,

se ruší

a věc

se vrací

okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 31. 3. 2009, č. j. -40, jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného proti manželu žalobkyně. Svůj rozsudek odůvodnil závěrem, že předmětné nemovitosti se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manželky, jelikož o tyto nemovitosti byl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze 17. 2. 2000, pravomocným 22. 4. téhož roku zúžen. Ustanovení , byť hovoří o zúžení společného jmění dohodou, přitom analogicky platí i pro případy, kdy zákonem stanovený rozsah společného jmění byl zúžen rozhodnutím soudu. Účinky zákonné fikce podle nemají žádný vliv na právo žalované jako oprávněné vést výkon rozhodnutí prodejem i předmětných nemovitostí, neboť s ohledem na ustanovení se tyto nemovitosti právě

pro účely nařízení výkonu

rozhodnutí považují za majetek patřící do společného jmění manželů. Exekučně vymáhaná pohledávka vznikla manželovi žalobkyně za trvání manželství, žalobkyně se tedy nemůže úspěšně domáhat vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí, a to ani jejich jedné ideální poloviny, jelikož nejde o její právo k majetku, jež by nepřipouštělo výkon rozhodnutí, ale naopak o majetek, který se pro účely výkonu považuje – právě proto, že zákonem stanovený rozsah společného jmění byl zúžen – za společný. V závěru odůvodnění pak odvolací soud výslovně zdůraznil, že žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v odvolání „netvrdila, že by se jednalo o majetek popsaný v ustanovení , b) , respektive netvrdila skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit splnění v tomto ustanovení citovaných podmínek.“

V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nutno považovat za majetek ve společném jmění manželů, a v jeho názoru, že účinky zákonné fikce podle nemají žádný vliv na právo žalované jako oprávněné vést výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, odůvodněném argumentem, že s ohledem na ustanovení se tyto nemovitosti právě pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do společného jmění manželů. Podle jejího názoru „uzavřel-li odvolací soud, že nastala fikce vypořádání podle ustanovení , staly se předmětné nemovitosti podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela, kdy každý z nich je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí.“

Dále pak namítá, že

- „jistina pohledávky včetně příslušenství, jak je vypočetl soudní exekutor, je nesprávná a jedná se o výpočet v rozporu s dobrými mravy,“

- její manžel výkonem rozhodnutí vymáhanou „částku 500.000,- Kč převzal jako podnikatelský subjekt a žalobkyně o této situaci nebyla zpravena, jde tudíž o neplatný právní úkon,“

- výkon rozhodnutí „je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněné a ceny předmětů, z nichž má být uspokojení pohledávky dosaženo, pročež měl soud výkon rozhodnutí nařídit jiným vhodným způsobem, což neučinil,“

- žalovaná dluh začala vymáhat na základě smlouvy o postoupení pohledávky, aniž však dlužníkovi toto postoupení oznámila, měl tedy podle dovolatelky odvolací soud přihlédnout „k nastoupení fikce zproštění se dlužníka závazků plněním postupiteli,“

- soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, ačkoli žalobkyně řádně odůvodnila, že náklady exekuce byly z její strany na účet soudu exekutora zcela zaplaceny.

- nařízeným výkonem rozhodnutí je vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství, „ale pouze jednomu z manželů ve smyslu , b) “

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání, přípustné podle , odst. 3 pro rozpor s judikaturou (viz níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. , a z 27. 3. 2002, sp. zn. a z 23. 2. 2011, sp. zn. ), je důvodné.

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( , věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou (tzv. jiné vady nebyly specifikovány a dovolací důvod podle tak zůstal pouze ohlášen) a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( , věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „účinky zákonné fikce podle nemají žádný vliv na právo žalované jako oprávněné vést výkon rozhodnutí prodejem i předmětných nemovitostí, neboť s ohledem na ustanovení se tyto nemovitosti právě pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do společného jmění manželů.“

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2004, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že umožňuje-li ustanovení , věty první, k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů, pak platí, že

výkon

lze nařídit

i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon

nebylo vypořádáno.

V rozsudku z 27. 3. 2002, sp. zn. , 27. 3. 2002, uveřejněném pod č. C 1120 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck) Nejvyšší soud uzavřel, že došlo-li ke zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k

zániku

společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem

nenásledovalo jejich vypořádání

ve smyslu § 149 a § 150 ObčZ, tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů.

Konečně v rozsudku z 23. 2. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že

nenásledovalo-li

po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem (tj. k těm, on něž bylo SJM zúženo) do tří let jejich

vypořádání

dohodou nebo nebyl-li podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu,

platí

podle ohledně nemovitých věcí nevyvratitelná

domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví.

Ze všech citovaných rozhodnutí plyne, že

naopak

v případě (o nějž jde v souzené věci, kdy, jak plyne z třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 84 a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na č. l. 41, smlouvu o půjčce, z níž vznikla exekucí vymáhaná pohledávka, uzavřel žalobkynin manžel 20. 12. 2000, tedy po právní moci rozsudku o zúžení SJM /22. 4. 2000/, a kdy návrhy na nařízení exekuce ve věcech sp. zn. a žalovaná jako oprávněná podala 11. 6. 2003 a 17. 6. 2004, tedy teprve poté, co se předmětné nemovitosti v důsledku dopadu fikce podle ustanovení dnem 22. 4. 2003, tedy 3 roky po právní moci rozsudku o zúžení SJM, staly podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela /povinného/), že společné jmění manželů ve vztahu k věcem, o něž byl zákonem stanovený rozsah tohoto jmění zúžen, ke dni zahájení vykonávacího řízení

vypořádáno bylo

, a to i fikcí podle ustanovení , tyto věci, o nichž platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví manželů, výkonem rozhodnutí postihnout nelze.

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá ( ), Nejvyšší soud je bez jednání ( o. s. ;ř.), aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami, seřazenými za jednotlivými pomlčkami ve druhém odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, v řízení o vylučovací žalobě právně nevýznamnými, podle věty za středníkem zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitka, podle níž je nařízeným výkonem rozhodnutí vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství, „ale pouze jednomu z manželů ve smyslu , b) “, byla vznesena teprve v dovolacím řízení, tedy jako nepřípustné novum ( ). V průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v odvolání na č. l. 47, odůvodněném zejména tvrzením, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla na základě rozhodnutí v dědickém řízení, žalobkyně žádné skutečnosti podřaditelné pod ustanovení , b) netvrdila, což ostatně výslovně konstatoval odvolací soud v závěru druhého odstavce čtvrté strany svého rozhodnutí na č. l. 85.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu