Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4633/2009

U S N E S E N Í

Hlavního města Prahy

M. V.

, zastoupenému opatrovnicí J. V., právně JUDr. Josefem Mackem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 36, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze 7. 4. 2009, č. j. -23, takto:

Dovolání

se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 23. 7. 2008, č. j. -2, jímž obvodní soud nařídil na majetek povinného exekuci. Odvolací soud uzavřel, že povinný svým podpisem stvrdil převzetí bloku na pokutu ve výši 1.000,- Kč na místě nezaplacenou a složenku k jejímu zaplacení. Rozhodnutí o uložení blokové pokuty se tak stalo dnem 28. 7. 2004 vykonatelným. Ke změně právního postavení povinného došlo teprve dnem právní moci (tj. 18. 8. 2005) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 21. 7. 2005, č. j. -25, jímž byl povinný zbaven způsobilosti k právním úkonům; teprve tímto datem pozbyl povinný způsobilosti nabývat svými právními úkony práv a povinností.

V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že exekuční titul nemohl nabýt vykonatelnosti, jelikož mu byl doručován v době, kdy nebyl schopen posoudit následky svého jednání) povinný namítá, že v době doručování, a tedy i v době spáchání přestupku, za který mu byla uložena bloková pokuta, byl stižen středně těžkou mentální retardací a jeho ovládací schopnosti byly podstatnou měrou sníženy, a že tedy nebyl schopen samostatně jednat. Z uvedeného povinný dovozuje, že skutek, jehož se měl dopustit dne 28. 7. 2004, „nemůže být trestný.“

Oprávněný, posuzováno podle obsahu jeho podání, navrhl odmítnutí dovolání a poukázal na skutečnost, že uložená pokuta i náklady exekuce byly dne 13. 11. 2008 vymoženy.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení z 24. 6. 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. Obdobně týž soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. , zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce.

Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu se současnou judikaturou ústavního soudu ústavního. Ten ve svém usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. , jímž odmítl stížnost povinného v exekučním řízení, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné.“ V tomto rozhodnutí se Ústavní soud také přihlásil k zásadě zastávané Nejvyšším soudem (viz výše), že stěžovatel, jestliže by řádně dbal zásady „nechť si každý střeží svá práva“, měl k dispozici procesní prostředky k odstranění nedostatku nalézacího řízení.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu