Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 205/2011

U S N E S E N Í

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. H., bytem v P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Vrťátkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 23, proti žalované Telefónica O2 Czech Republic, a.s., IČ 60193336, se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, o zaplacení částky 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. -13, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 840,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalované uhradil uvedenou částku, vyúčtovanou jako cenu služeb i přesto, že mu žalovaná žádné služby pro nemožnost plnění neposkytla. Na základě telefonní přihlášky ze dne 19. 7. 1999 byla zřízena telefonní stanice tel. č. 383492061 v domě v obci B. a začaly být poskytovány telekomunikační služby. Tento dům ze dne 17. 8. na 18. 8. 2008 vyhořel a s ním i telefonní přístroj a telefonní přípojka. Žalobce tuto událost oznámil žalované, která mu nabídla dočasné přerušení provozu telefonní přípojky, takže do doby, než bude dům opraven a telefonní stanice se stane opět provozuschopnou, bude žalobce platit pouze udržovací poplatek. Žalovaná však žalobci fakturovala za dvě zúčtovací období původní částku za používání pevné linky, čímž na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 2. 2010, č. j. -5, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.), o postoupení věci Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok III.) a rovněž o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ust. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (žalovaná) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem telekomunikačních služeb (žalobce) na straně druhé, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo povinností na jeho základě, Český telekomunikační úřad. V daném případě se spor týká bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledků plnění povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích, konkrétně povinnosti účastníka zaplatit poskytovateli za poskytnutou telekomunikační službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby (ust. citovaného zákona), za předpokladu, že poskytovatel telekomunikační služby žalobci žádné služby z důvodu nemožnosti plnění neposkytl a žalobce i přesto vyúčtované služby zaplatil. O takovém sporu rozhoduje dle názoru soudu prvního stupně Český telekomunikační úřad, a pravomoc soudů tak ve smyslu citovaného ustanovení ve spojení s ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není dána. Vzhledem k ust. tak soud prvního stupně řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2010, č. j.

-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že „předmět sporu vznikl na základě uzavřeného smluvního vztahu“ mezi žalobcem a žalovanou, a proto je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu. Uzavřenou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb je třeba hodnotit jako smlouvu podle Porušila-li žalovaná, jak tvrdí žalobce, smluvní povinnost, resp. nemohla-li poskytovat žádné služby pro nemožnost plnění, když toto plnění pro žalobce vyplývá ze , je v takových sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komunikační činnost a uživatelem služby elektronické komunikace ohledně těchto povinností, dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu ve smyslu ust. , a pravomoc soudu je tedy vyloučena.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. , důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že v daném případě se jedná o právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů, a že tedy nemůže být ve věci dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu. Svůj názor opírá jednak o tvrzení, že se mezi ním a žalovanou jedná o soukromoprávní vztah, jednak o argumentaci, podle níž rozhoduje Český telekomunikační úřad v oblasti telekomunikačních služeb ve sporech o nárocích vyplývajících ze smlouvy, avšak nikoliv ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že není přípustné vzhledem k ust. a že není dána ani přípustnost dovolání podle ust.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas ( ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem ( ). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust.

, avšak takové ustanovení postrádá. Dovolání je ovšem přípustné podle ust. , neboť v případě napadeného rozhodnutí se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle Omezení vyplývající z ust. se v daném případě neaplikují, neboť o peněžitém plnění nebylo meritorně rozhodnuto. Dovolatel pak uplatnil dovolací důvod podle ust.

Dovolání je důvodné.

Ustálená judikatura praví, že k projednání a rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného provozovatelem veřejné telekomunikační sítě na úkor žalobce jako uživatele sítě tím, že od něho přijal platby, aniž mezi nimi byla uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb, je dána pravomoc soudu podle (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. ). Mezi žalobcem a žalovanou smlouva dle žalobních tvrzení uzavřena byla, ovšem, jak žalobce uvádí, shořel telefonní přístroj i přípojka, takže nebylo možné telekomunikační služby poskytovat ani přijímat, a žalovaná mu proto měla nabídnout přerušení provozu telefonní přípojky. Odvolací soud se tak měl zabývat otázkou, zda se v případě plateb, jež žalobce žalované zaplatil, jednalo o plnění ze smlouvy či nikoliv. Pokud by se totiž jednalo o plnění ze smlouvy, spor by měl skutečně v souladu s ust. rozhodovat Český telekomunikační úřad. Pokud by se naopak jednalo o bezdůvodné obohacení, jak bylo shora vyloženo, náležela by věc do pravomoci soudu. Uvedený závěr je do značné míry zjednodušující, avšak pro potřeby daného případu postačující. Dle ust. má totiž povinnost uhradit cenu za poskytnutou službu nejen účastník (tedy ten, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, viz ust. citovaného zákona), ale i uživatel (tedy každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, viz ust. citovaného zákona), jinými slovy pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je dána nejen tam, kde existuje platná smlouva, ale i tam, kde někdo využívá či žádá službu bez smlouvy. V posuzovaném případě byla cena zaplacena,

aniž by byla služba poskytnuta či žádána. Z ust. § 129 citovaného zákona tedy výkladem a contrario vyplývá, že pravomoc Úřadu není dána přinejmenším v případě, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně podnikatele došlo tím, že mu bylo zaplaceno bez uzavřené smlouvy (případně nad její rámec) za služby, které neposkytl a které nikdo ani nepožadoval.

Zcela zásadní v daném případě bude právní posouzení institutu dočasného přerušení provozu telefonní přípojky na žádost zákazníka, které bude vyplývat z výkladových pravidel právních úkonů obsažených v , stejně jako z obchodních podmínek žalované. Odvolací soud ve svém usnesení sice konstatoval, že „předmět sporu vznikl na základě uzavřeného smluvního vztahu“, avšak učinil tak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a aniž by rozebral, proč se dle jeho názoru jedná o smluvní plnění, když z žaloby vyplývá, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a tak celou situaci posoudil i soud prvního stupně (byť i přesto dovodil pravomoc Českého telekomunikačního úřadu). Tím, že se odvolací soud podrobně nezabýval otázkou, zda se v daném případě jedná o plnění ze smlouvy či o bezdůvodné obohacení, se dopustil nesprávného právního posouzení ve smyslu ust.

K závěru o nedostatku pravomoci soudu dospěl odvolací soud toliko na základě žaloby. V situaci, kdy však posouzení toho, zda je ve věci dána pravomoc soudu, závisí na zodpovězení otázky, zda se v daném případě jedná o plnění ze smlouvy či o bezdůvodné obohacení, nelze tento závěr učinit pouze ze znění žaloby. Žalobce tvrdí, že žalované

na jeho úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, žalovaná se v řízení poprvé vyjádřila až k dovolání, a to navíc pouze k otázce jeho přípustnosti. Soud tedy nemohl vyjít se shodných tvrzení účastníků ( ) a dokazování či šetření v tomto směru vůbec neproběhlo. Například existence smlouvy mezi účastníky je opřena toliko o žalobní tvrzení žalobce, její znění tak zůstalo soudu zcela skryto (ve spise je založena pouze „telefonní přihláška“, ani ta však nebyla provedena jako důkaz). Je zřejmé, že soud v této fázi nemohl provádět dokazování směřující k rozhodnutí ve věci samé. Je-li však třeba ke zjištění toho, zda je dána pravomoc soudu, do určité míry posoudit hmotněprávní otázku, je nezbytné v tomto směru učinit patřičné šetření či dokazování. Tím, že je odvolací soud neprovedl, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil s tím, že má šetření nebo dokazování provést soud prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle

Jelikož se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci a řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je na dovolání třeba pohlížet jako na důvodné, a jelikož důvody, pro které je usnesení odvolacího soudu nesprávné, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá ).

Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph. D.předseda senátu