Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2697/2010

28

Cdo 2697/2010

ROZSUDEK

M. F.,

zastoupené JUDr. Ivo Hešíkem, advokátem v Opavě, Lepařova 8, proti žalovanému

Pozemkovému fondu České republiky,

se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení oprávněné osoby podle zákona o půdě, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2010, č. j. -41, takto:

I. Dovolání se

zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 9. 2009, č. j. -21, a to tak, že žaloba o určení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle a , o půdě, se zamítá. Mělo být též (součást zamítavého výroku) určeno, že žalobkyně je oprávněna uplatnit nárok u příslušného pozemkového úřadu na restituci podle zákona o půdě ve vztahu k pozemkům parc. č. 2738/102 a parc. č. 2738/104, oba v kat. úz. a obci Bolatice. Dalšími výroky rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před oběma instancemi.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž žalobkyni status tzv. domnělé oprávněné osoby (nepředložila u o nabývacím titulu svém či právních předchůdců před odnětím nemovitosti státem v rozhodném období, ale ve prospěch předchozího vlastnictví mohou svědčit jiné zákonem aprobované skutečnosti) přiznal, odvolací soud dovodil, že právní předchůdce žalobkyně P. R. nedoložil pozemkovému úřadu žádnou u ve výše uvedeném ohledu. Ze strany pozemkového úřadu pak nešlo o odkaz domnělé oprávněné osoby na soud ve smyslu zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka vytkla soudu nesprávné právní posouzení věci. Poukázala na y předložené v tomto soudním řízení, z nichž vyplývá uzavření kupní smlouvy ve prospěch původních vlastníků J. a M. R. v roce 1940 (v té době byla oblast Hlučínska zabrána Německou říší, proto nedošlo k zápisu do pozemkové knihy). Podle dovolatelky si odvolací instance nesprávně vyložila ustanovení zákona o půdě; rozhodnutím v její neprospěch by nyní došlo k další křivdě poté, co v minulosti v 50. letech nemovitosti stát odňal jejím právním předchůdcům. Dovolatelka navrhovala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání bylo podáno; žalovaný žádal, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobkyně dovozovala oprávněně přípustnost dovolání z ustanovení (nižší instance rozhodly odlišně) a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není důvodné.

Ustanovení věty první opravňuje pozemkový úřad, aby v případě neuznání „náhradních“ skutečností vypočtených v odst. 3 téhož ustanovení odkázal domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Pořad práva je tedy takový: 1) uplatnění nároku (co do důvodu a výše včetně listin, v restitučních věcech se tu nedostatky tolerují) u pozemkového úřadu, 2) rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku ( zákona o půdě), 3) uplatnění nároku u soudu, jestliže pozemkový úřad rozhodl tím či oním způsobem v neprospěch žadatele – restituenta ( je speciální postup).

Soud prvního stupně postupoval s enormní tolerancí vůči uplatněnému restitučnímu nároku, jestliže si vyložil postup pozemkového úřadu jako odkaz na soud ve smyslu posledně citovaného ustanovení zákona o půdě. Nejvyšší soud jeho právní názor nesdílí a dává přednost takovému právnímu posouzení věci, které vyúsťuje v závěr shodný se závěry odvolacího soudu.

Sluší se shrnout rozhodné skutečnosti: Dne 28. 12. 1992 se na Okresní pozemkový úřad v Opavě dostavil Pavel Rataj a uplatnil nárok podle zákona o půdě na vydání pozemků odňatých jeho rodičům – vlastníkům. Nepředložil žádnou u, ani nabývací titul či identifikaci pozemků. Dne 13. 10. 1999 se na týž úřad dostavil J. F. s plnou mocí od P. R. a opět nepředložil žádný doklad k věci. Dne 10. 11. 1999 vydal Okresní pozemkový úřad v Opavě rozhodnutí, kterým

zamítá

žádost P. R. o vydání blíže nespecifikovaných pozemků a odkazuje jej na soud podat případnou žalobu o

určení

vlastnictví. Podle obsahu nalézacího spisu v této věci (vedeného OS v Opavě, ) uplatnila shora popsaný nárok M. F. jako právní nástupkyně svých prarodičů (vlastníků) a posléze otce P. R. Předmětem dokazování se zde již staly y nepřímo dokládající vlastnictví k nemovitostem a umožňující jejich identifikaci.

Tento stav je přiléhavé srovnat s jinými listinami založenými v nalézacím spise, jimiž uplatnil svůj restituční nárok G. B. Ten předložil alespoň některé y a pozemky, jejichž vydání požadoval, bylo možné identifikovat. Pozemkový úřad nato rozhodnutím

neuznal

nárok jmenovaného a

odkázal jej jako domnělou oprávněnou osobu

na soud. Ten jeho žalobě vyhověl.

Je tu tedy flagrantní rozdíl mezi oběma postupy restituentů. Dovolací soud opět konstatuje, že v nyní posuzované věci projevil soud prvního stupně krajní toleranci vůči postupu P. R. (právního předchůdce žalobkyně), když de facto považoval jeho postup za uplatnění restitučního nároku a rozhodnutí pozemkového úřadu jako správního orgánu vyložil – proti jeho doslovnému znění – tak, že jde o odkaz domnělé oprávněné osoby na soud. Dovolací soud se však přiklání k právnímu názoru odvolacího soudu, jenž nepovažoval závěry pozemkového úřadu za korespondující ustanovení § 4a odst. 5 zákona o půdě, tedy za odkaz domnělé oprávněné osoby na soud (podat žalobu na příslušné určení).

Nejvyšší soud je toho názoru, že míra „restituční tolerance“ tu byla již dalece překročena. Zatímco pro (ostatní) restituenty byly stanoveny krátké lhůty pro uplatnění nároků se sankcí prekluze, ze strany žalující, resp. právního předchůdce, nebyly – podle soudního spisu, který je k dispozici – potřebné y předloženy ani po sedmi letech (do rozhodnutí pozemkového úřadu) a staly se teprve součástí nynější žaloby, podané v roce 2009. Musí však platit zásada

vigilantibus iura

; pro mezidobí také lze dovodit, že na straně nynějšího vlastníka může být dlouhodobá dobrá víra o jeho vlastnictví k pozemkům. V kolizi současného uplatnění restitučního nároku a principu právní jistoty považuje Nejvyšší soud za prioritní právní jistotu.

Nejvyšší soud dovozuje, že rozhodnutí pozemkového úřadu nelze interpretovat jako odkaz domnělé oprávněné osoby na soud. Tuto (nesplněnou) fázi uplatnění restitučního nároku nebylo možné překročit.

Z uvedeného plyne, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl ( věta před středníkem ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, žalované straně však podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 12. října 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu