Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1701/2010

U S N E S E N Í

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. V., bytem P., zastoupeného JUDr. Josefem Panenkou, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 41, proti žalovanému Bytovému družstvu Molákova 573/574, se sídlem Praha 8, Molákova 573/30, 574/32, zastoupenému Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem Liberec, Pražská 4, o určení přechodu nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009, č. j. -324, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. -301 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 30. 1. 2006, č. j.

-147, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze /soudu odvolacího/ ze dne 23. 4. 2007, č. j. -181, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem bytu, v 1. patře domu v P., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), a to ,,za podmínek určených v dohodě o převzetí a odevzdání bytu uzavřené 4. 6. 1975 v souladu s pozdějšími předpisy, které měnily podmínky a výši nájmu“; současně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, jakož i o nákladech státu a o odměně ustanoveného znalce.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j.

-324, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil rovněž s jeho právním posouzením věci. Ve shodě s ním především dovodil, že jelikož nájemkyně bytu I. V. (matka žalobce) byla dne 8. 12. 1997 platně vyloučena z žalovaného družstva (dále jen „Družstvo“), zanikl podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“) i její právní důvod užívání předmětného bytu. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyla prokázána existence „nové nájemní smlouvy“ s Družstvem, soudy obou stupňů uzavřely, že I. V. nesvědčilo v den její smrti právo, jež mělo na žalobce přejít, tj. právo nájmu předmětného bytu. Pokud žalobce poukazoval na to, že se žalovaný k ní choval jako k nájemkyni bytu, nelze z tohoto chování dovozovat konkludentní uzavření nájemní smlouvy ( obč. zák.), nehledě na to, že v roce 1997 již byla vyžadována její písemná forma; ostatně projev vůle k uzavření nájemní smlouvy neobsahuje ani dodatek ke smlouvě o nájmu bytu ze dne 25. 1. 2001 (dále jen ,,Dodatek“). Nadto soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o soužití ve společné domácnosti se svojí matkou alespoň v den její smrti ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle a b) Dovolatel má za to, že v řízení nebylo objasněno, proč žalovaný až po více než čtyřech letech vedení sporu přišel s tvrzením, že s jeho matkou ,,nová nájemní smlouva uzavřena nebyla“, vyjadřuje přesvědčení, že toto tvrzení je – s ohledem na další listinné důkazy, jež rovněž cituje – účelové a namítá, že ač z uvedených listin vyplývá opak, soud se tímto rozporem nijak nezabýval a toto účelové tvrzení vyhodnotil v jeho neprospěch. Odmítl rovněž provést jím navržený důkaz nájemními smlouvami ostatních členů Družstva, nezabýval se ani tím, že dne 4. 2. 2002 jí dalo Družstvo souhlas s podnájmem předmětného bytu J. Z. (a to i přesto, že neměla údajně uzavřenou nájemní smlouvu k bytu). Dovolatel dále namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, ,,zda jeho matce členství v Družstvu vzniklo a zda mohla být z družstva vyloučena“. Namítá, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, zda se skutečně stala členkou Družstva, neboť pokud tomu tak nebylo, pak by až do své smrti užívala předmětný byt na základě zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 4. 6. 1975, přičemž od 1. 1. 1992 se její užívací právo k bytu změnilo na právo nájemní. Vyjadřuje názor, že I. V. byla nájemkyní předmětného bytu a že v den její smrti existovalo trvalé soužití mezi ní a žalobcem ve smyslu obč.zák. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nepřípustné a nedůvodné, ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který ve věci rozhodl stejně

jako ve svém předchozím rozhodnutí; v dané věci tedy nejde o přípustnost dovolání

podle , b)

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání

– uplatnil zejména nepřípustný dovolací důvod podle , a to námitkami, jimiž brojil proti způsobu hodnocení důkazů, resp. skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud (resp. soud prvního stupně) čerpal skutková zjištění pro právní posouzení věci; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně) a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti

na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud (resp. soud prvního stupně) z provedených důkazů v tomto směru zjistit. Výtka nesprávného právního posouzení věci podle § 706 odst. 1 obč. zák. je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně uplatnil rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ), který však svými námitkami nijak obsahově nekonkretizoval.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle (který dovolatel – opět vzhledem k obsahu dovolání – uplatnil námitkou, že „soud prvního stupně odmítl bez udání důvodů provést důkaz tím, že žalovaný předloží nájemní smlouvy se všemi nájemníky domu“) pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. , a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. ,

a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. ). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze založit přípustnost dovolání podle

Nelze rovněž přisvědčit námitce dovolatele, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, ,,zda I. V. členství v Družstvu vzniklo a zda mohla být z Družstva vyloučena“, neboť dovodil-li odvolací soud (resp. soud prvního stupně), že byla z Družstva platně vyloučena dne 8. 12. 1997, je zřejmé, že vycházel ze závěru (byť výslovně nevyjádřenému), že jí členství v Družstvu před tímto dnem vzniklo.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši

300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů) ), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. září 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu