Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1323/2010

33

Cdo 1323/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručení: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5), proti žalovaným

1) Ing. B. K.

a

2) I. K.

, zastoupeným Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662, o zaplacení 206.920,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. října 2009, č. j. -51, takto:

I. Dovolání se

zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 223.583,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje kapitalizované úroky z prodlení z částky 150.000,- Kč, kterou měli žalovaní státu vrátit, neboť nesplnili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu.

Okresní soud v Táboře (soud právního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2000, č. j. -32, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 206.920,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 16.662,20 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o soudním poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. -51, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 206,920,80 Kč, a že se jim povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 17. 7. 1990 s Okresním národním výborem v Táboře smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na základě které získali příspěvek na výstavu rodinného domku ve výši 150.000,- Kč. Protože nedodrželi podmínky smlouvy, vznikla jim k 1. 11. 1993 povinnost do 30 dnů příspěvek vrátit. To neučinili a od 2. 12. 1993 do 12. 9. 2007, kdy byla jistina zaplacena, tak byli v prodlení. Za tuto dobu činil úrok z prodlení 302.951,50 Kč; jeho část ve výši 79.368,78 Kč již byla žalobkyni pravomocně přisouzena. Dne 6. 5. 2005, resp. 8. 5. 2005, podepsali žalovaní y nazvané „Uznání dluhu“.

Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení se promlčelo jen zčásti, neboť žalovaní dne 6. 5. resp. 8. 5. 2005, uznali co do důvodu a výše nejen 150.000,- Kč (jistinu), ale rovněž i úroky z prodlení, odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 150.000,- Kč je zcela promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž skutkově dovodil, že z listin nazvaných „Uznání dluhu“ se jednoznačně podává, že uznání dluhu směřovalo výlučně k jistině, která je pak specifikována důvodem i výší a že žalovaní neprojevili vůli uznat rovněž úroky z prodlení z částky 150.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní vůči ní dne 6. 5., resp. 8. 5. 2005 písemně uznali pouze jistinu a nikoli již její příslušenství. Výklad obsahu uznávacích prohlášení provedený odvolacím soudem považuje za nesprávný. Připomíná, že v prohlášení o uznání dluhu se oba žalovaní výslovně zavázali dluh dostatečně určený co do výše i důvodu zaplatit spolu s úroky z prodlení. I když není úrok z prodlení v prohlášení souběžně zmíněn s částkou, kterou žalobci uznávají jako dlužnou, nárok na něj vzniká ze zákona a jeho výše je odvoditelná ze zákonné sazby a ze smlouvy o poskytnutí příspěvku. Žalobkyně je přesvědčena, že stejně jako smlouva o půjčce nemusí obsahovat ujednání o úrocích z prodlení pro případ nesplnění povinnosti vrátit dluh řádně a včas, nemusí být úrok z prodlení výslovně zmíněn ani v uznávacím prohlášení, neboť jde o zákonné příslušenství. Z uvedeného důvodu navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínky uvedené v a 4 a je přípustné podle odst 1. písm. a/

Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že y ze 6. 5. a 8. 5. 2005 neobsahují projevy vůle žalovaných uznat (ve smyslu ustanovení obč. zák.) jako svůj dluh vůči žalobkyni nejen částku 150.000,- Kč (jistinu – příspěvek, který žalovaným poskytl stát na individuální bytovou výstavbu), nýbrž rovněž příslušenství této částky, konkrétně úroky z prodlení.

Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (a uznání dluhu musí být písemné), určitost projevu vůle je dána obsahem y, na níž je zaznamenán.Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že obsah listin ze 6. a 8. 5. 2005 nenasvědčuje tomu, že vůlí žalovaných, tak jak zde byla slovy zaznamenána, bylo uznat (co do důvodu a výše) vedle částky 150.000,- Kč rovněž její příslušenství, konkrétně úroky z prodlení. Slovní obrat „uznávám, že dlužím“ je v prohlášeních spojen výhradně s částkou 150.000,- Kč (jistinou dluhu) představující příspěvek, který žalovaní na základě smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu od státu obdrželi a zavázali se vrátit v případě, že nedodrží podmínky této smlouvy. Aby bylo možné dovozovat, že spolu s dluhem, jehož důvodem je vrácení státního příspěvku, byl uznán rovněž dluh spočívající v úrocích z prodlení, muselo by to být v listinách slovy vyjádřeno (např. slovy „včetně příslušenství“). Není-li tomu tak, není možné absentující projev vůle žalovaných nahrazovat výkladem. Ze samotného příslibu žalovaných, že částku 150.000,- Kč (tj. jimi uznaný dluh) zaplatí spolu s úroky z prodlení, nelze dovozovat, že byl učiněn úkon uznání příslušenství, a to zejména za situace, kdy uznáván byl dluh promlčený. Jak již vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, platné uznání dluhu podle § 558 obč. zák. má nejen ten význam, že nastupuje vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání, ale v posuzovaném případě je významné zejména z hlediska promlčení. Argument žalobkyně, že úrok z prodlenínemusel být v jednostranném prohlášení výslovně zmíněn coby uznávaný dluh, neboť jde-li o „zákonné příslušenství, jehož výše je odvoditelná ze zákona i smlouvy“, lze mít zato, že vůle toho, kdo uznal jistinu, směřovala i k jeho uznání, je nepřesvědčivý a nesprávný. Věřitel má v případě, že dlužník neplní svůj dluh včas, právo požadovat úroky z prodlení, aniž by specifikoval jejich výši (subjekty občanskoprávních vztahů si nemohou výši úroků z prodlení sjednat, resp. upravit odchylně od jejich výše, kterou stanoví prováděcí předpis), nicméně, došlo-li k promlčení práva na úroky z prodlení, které nebyly jako dluh dlužníkem uznány, má dlužník možnost zabránit přiznání tohoto „zákonného příslušenství“ vznesením námitky promlčení, přestože k promlčení jistiny v důsledku jejího uznání nedošlo. Zda tedy došlo k uznání promlčených úroků z prodlení či nikoli (zda vůle uznávajícího směřovala k uznání tohoto příslušenství či nikoli) je z hlediska přisouzení žalobou uplatněného práva na jeho zaplacení stěžejní.

Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že uznávací prohlášení z 6. a 8. 5. 2005 neobsahujíprojev vůle žalovaných uznat úrok z prodlení z částky 150.000,- Kč za svůj dluh (neboli nedošlo-li k písemnému uznání úroků z prodlení), obstojí nezbytně i právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na úroky z prodlení je promlčeno. V této souvislosti se sluší připomenout, že již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že dnem, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku vzniká právo věřitele na zaplacení úroků z prodlení a počíná běžet promlčecí doba tohoto práva, přičemž jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek.

Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto její dovolání jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2011

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu