Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5072/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně R. D., zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví,se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o zaplacení 160.660,02 Kč,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. -183, takto:

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. února 2009, č. j. -165, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 160.660,02 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v letech 2003 a 2004 žalobkyně poskytovala zdravotní péči v odbornosti č. 921 – porodní asistentka, pro níž nebyla tzv. dohodovacím řízením v systému veřejného zdravotního pojištění stanovena hodnota zdravotnického bodu. Proto zdravotní pojišťovny podřazovaly žalobkyní poskytovanou péči „nouzově“ pod odbornost číslo 925 – sestra domácí péče a ve výši odpovídající této odbornosti jí pak platily úhradu za poskytovanou zdravotní péči. V dané věci se žalobkyně domáhá vyplacení rozdílu takto určených částek a má za to, že jde o škodu, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva zdravotnictví, jež schválilo výsledky dohodovacího řízení pro roky 2003 a 2004 bez ujednání o výši hodnoty bodu pro odbornost porodní asistentky. Současně označuje postup tohoto ministerstva za diskriminační, vedl-li ke stanovení rozdílné výše hodnoty bodu pro odbornost sestry domácí péče zdravotnických zařízení o nestejné velikosti.

Žalobkyní uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném před novelou provedenou , tj. do 26. 4. 2006 (dále jen „“). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou majetkovou újmu naplněny nejsou, neboť výsledek dohodovacího řízení, včetně posouzení jeho souladu s právními předpisy a veřejným zájmem podle , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), není úředním postupem ve smyslu , ale jedná se o výsledek normotvorného procesu. Dodal, že tímto legislativním postupem stát neporušil ani směrnici Rady č. 80/155/EHS, jelikož ta stanovila pouze kvalifikační předpoklady a náplň práce porodních asistentek a lhůtu pro její transpozici do vnitrostátního zákonodárství; otázkou úhrad za poskytovanou zdravotnickou péči (tj. odměňování porodních asistentek) se směrnice nezabývá a přenechává ji bezezbytku vnitrostátnímu zákonodárství.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , příp. na , co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně pak zpochybňovala odvolacím soudem učiněný právní závěr, že pojmu „nesprávný úřední postup“ ve smyslu nelze podřadit činnost Ministerstva zdravotnictví podle , dovolávajíc se přitom zásady rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů a zásady obecné rovnosti v právech podle článku 1d. Namílala, že pokud odvolací soud neshledal odpovědnost žalované za škodu podle , měl se zabývat tím, nelze-li žalobkyni poskytnout odškodnění podle obecného předpisu – ustanovení . Rovněž zpochybnila výklad směrnice Rady č. 80/155/EHS podaný odvolacím soudem, dovozujíc, že daný článek (mimo jiné) pojednává o systému financování porodních asistentek ze systému veřejného zdravotního pojištění; pro odstranění pochybností v jeho výkladu se domáhá předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů (a tedy aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání (jež pokládá za nepřípustné) bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je vyloučena přípustnost dovolání podle ustanovení Dovolání není přípustné ani podle ustanovení , již proto, že dřívější rozsudek soudu prvního stupně (vyhlášený dne 27. dubna 2006, č. j. -82, jímž bylo žalobě vyhověno a jenž byl odklizen usnesením odvolacího soudu ze dne 2. července 2007, č. j. -127), byl rozsudkem pro zmeškání ( ), založený na jiných důvodech (zmeškání žalovaného) než na posouzení žaloby po stránce věcné; o případ skryté diformity (odlišného rozhodnutí v důsledku právního názoru odvolacího soudu, jímž by byl soud prvního stupně vázán), proto nejde. Dovolání tak může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že posouzení a vyhlášení výsledků dohodovacího řízení o hodnotě bodu a výši úhrad Ministerstvem zdravotnictví ve věstníku tohoto ministerstva podle není úředním postupem (ale normotvornou činností), a není tudíž způsobilé založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle Současně odvolací soud uzavírá, že touto normotvornou činností státu nedošlo k porušení evropského práva - článku 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, jehož se žalobkyně dovolává.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje ( ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou ) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Podle (ve znění účinném do 31. 3. 2006) hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění se dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Podrobné podmínky svolání a průběhu jednání stanoví účastníci dohodovacího řízení v jednacím řádu. Podle odstavce 8 je-li výsledkem dohodovacího řízení podle odstavce 5 dohoda o cenách bodu v rámci platné regulace cen a o výši úhrad včetně regulačních omezení pro příslušné období, posoudí Ministerstvo zdravotnictví tento výsledek z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Podle odstavce 9 neshledá-li Ministerstvo zdravotnictví při posuzování výsledku dohodovacího řízení podle odstavce 5 nesoulad s právními předpisy a veřejným zájmem, vyhlásí jej ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví; tento výsledek je pro zdravotnická zařízení a pro zdravotní pojišťovny závazný.

Zákon sám definici nesprávného úředního postupu nepodává ( ); Nejvyšší soud však již dříve ve svých rozhodnutích dovodil, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27/2004, pod č. C 2180; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. ). Avšak úředním postupem, jenž by zakládal odpovědnost státu za škodu podle , není vydání normativního právního aktu, a to ani v případě, že akt byl vydán ministerstvem jakožto složkou moci výkonné. Jak v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod poř. č. 52 (kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. , odmítnuta), Nejvyšší soud uvedl, vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti. Jestliže normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze ani dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu či (shodně Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 633). S takto formulovanými závěry se ztotožnil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , kdy ve vztahu k těmto závěrům uvedl, že stanovisko obecných soudů připouštějící normotvorný charakter některých aktů vydaných ministerstvy považuje za zcela ústavně konformní.

Právě s ohledem na shora citované závěry pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. , dovodil, že publikaci výsledku dohodovacího řízení ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví podle a 9 nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu , neboť se jedná o normotvornou činnost. Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl v nyní posuzované věci od tohoto názoru odchýlit.

Domáhá-li se žalobkyně posouzení odpovědnosti žalované i podle ustanovení § 420 obč. zák., pak ani tato otázka nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Ustanovení § 420 obč. zák. upravuje odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích, v nichž žádný z jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od veřejnoprávních vztahů – v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované výsostné veřejné moci, ale naopak hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné (srov. § 2 odst. 2 obč. zák.). Judikatura je současně již ustálena v názoru, že stát v rámci své normotvorné činnosti (tj. vydávání právních aktů normativní a individuální povahy) vystupuje v tzv. vrchnostenském postavení a jeho případná odpovědnost za takovouto činnost je povahy veřejnoprávní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 24, pod č. 141, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod č. 14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. ). Proto je odpovědnost státu za takovouto činnost podle vyloučena.

Zpochybňuje-li žalobkyně výklad článku 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS, provedený odvolacím soudem, pak i touto otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, konkrétně v rozsudku ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. (veřejnosti dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž dovodil, že „… cílem přijetí směrnic Rady č. 80/155/EHS a č. 80/154/EHS bylo odstranění diskriminace na základě státní příslušnosti mezi porodními asistentkami z jednotlivých členských států, zajištění jejich volného pohybu v rámci Společenství a odstranění omezení svobody jejich usazování, nikoliv řešení otázky financování veřejné zdravotní péče jako takové nebo financování péče poskytované porodními asistentkami zvláště;cíl této směrnice (včetně jejího čl. 4) je zřetelně jiný, a to sice zajistit, aby porodní asistentka z jednoho státu mohla vykonávat své povolání i v ostatních členských státech, aniž by přitom byla diskriminována z důvodu své státní příslušnosti. A je-li tak zcela zjevné (jde tedy o tzv. acte clair), že čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS neukládá členským státům povinnost určitým způsobem financovat činnost porodních asistentek z veřejného zdravotního pojištění (např. zajistit stejnou hodnotu bodu pro zdravotnická zařízení o nestejné velikosti), Nejvyšší soud – ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva – věc [s ohledem na závěry přijaté v rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415] nepředkládá Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Uzavírá proto, že nebyla-li (členskému) státu uložena směrnicí Rady č. 80/155/EHS povinnost napojit porodní asistentky na systém financování (v podmínkách České republiky na veřejné zdravotní pojištění), nemohlo nesplněním takovéto povinnosti dojít ke vzniku tvrzené škody, za níž by žalovaná odpovídala z titulu odpovědnosti za porušení komunitárního práva“.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího sodu – sledující konstantní a nerozpornou judikaturu dovolacího soudu (jíž Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští) – po právní stránce zásadně významný není a přípustnost dovolání tak nelze opřít ani o ustanovení

Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2011

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu