Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1868/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 556.826,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. -194, takto:

I. Dovolání se

odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl (v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 4. 2010, č. j. -171, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 556.826,- Kč. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonnými přestupkovými rozhodnutími správního orgánu (Úřadu Městského obvodu Ostrava – Jih), která byla následně zrušena Okresním soudem v Ostravě. Žalobkyně dovozovala svůj nárok ze skutečnosti, že podle jejího tvrzení právě s ohledem na výsledek těchto správních řízení (uznání vinnou ze spáchání přestupků), který se posléze ukázal jako nesprávný, jí pro rozpor s dobrými mravy nebylo soudem přiznáno výživné po bývalém manželovi (rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. ).

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu , jakož i , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nižší instance předně uzavřely, že v daném případě nelze vysledovat existenci nezbytné příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a zrušenými rozhodnutími o přestupku. Soudy v řízení o výživném z faktu zrušení těchto správních rozhodnutí vycházely a zmíněná skutečnost se tedy v rozhodovacím důvodu o stanovení výživného neprojevila. O případné odpovědnosti státu za rozhodnutí o žalobě na výživné pak nelze uvažovat z důvodu absence jejich zrušení pro nezákonnost ( citovaného předpisu), přičemž tvrzeně nesprávný úřední postup soudů by bylo možno zvažovat pouze z hlediska odpovědnosti z titulu nezákonných rozhodnutí, do nichž jejich procesní postup vyústil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím ustanoveného advokáta dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítala, že příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávně vedenými správními řízeními nepochybně dána je, neboť okresní soud v řízení o výživném jako listinný důkaz použil právě přestupkové spisy, jež byly důvodem pro zamítnutí žaloby a jednoznačně tak ovlivnily konečný výsledek sporu o výživném. Zdůraznila, že pokud byl postup správního orgánu v přestupkových řízeních v rámci soudního přezkumu shledán jako nezákonný, je otázkou, zda lze k jím získaným důkazům přihlížet v jiném řízení (zde o výživném). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Považovala napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod uplatnila podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí – jak se tomu stalo v daném případě.

V první řadě je třeba konstatovat, že vyústil-li tvrzeně nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci v posuzované věci ve vydání rozhodnutí, přicházela by v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonných rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. ). K tomu je nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok z důvodu zamítnutí žaloby o určení výživného v soudním řízení, musela by se požadovaného plnění domáhat z titulu těchto soudních rozhodnutí, kterými jí výživné po bývalém manželovi nebylo přiznáno, a nikoli z titulu rozhodnutí vydaných v přestupkových řízeních. Tyto správní akty totiž byly zrušeny již před vyhlášením prvostupňového rozsudku ve sporu o výživném a soudy proto z této skutečnosti při svém rozhodování vycházely – o existenci příčinné souvislosti mezi přestupkovými rozhodnutími a vznikem tvrzené materiální újmy proto není možno uvažovat.

Dovolací soud k této otázce poznamenává, že právní posouzení příčinné souvislosti (jakožto jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu) je založeno na zjištění a prokázání toho, zda nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (žalobkyně v tomto směru nese důkazní břemeno). Příčinou škody může být pouze ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. Lze přitom zvažovat působení buď jedné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ) nebo více příčin vzniku škody – stejně jako v posuzovaném případě. Příčinný vztah však může být shledán pouze u takové skutečnosti, která má nepochybnou a rozhodující věcnou vazbu na vznik škody (viz dále).

Při úvaze o odpovědnosti státu za soudní rozhodnutí o žalobě na výživné (jakožto eventuelní příčině vzniku tvrzené majetkové újmy) Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení Zde je vymezena jedna z podmínek pro využití práva na náhradu škody. Platí totiž, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy, není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

Vzhledem k tomu, že předpoklad vymezený ve shora citovaném ustanovení nebyl naplněn (rozhodnutí vydaná v řízení o výživném zrušena ani změněna nebyla), nelze v projednávaném případě usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu. Soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného či nezměněného rozhodnutí se zákonem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , aj.). Nehledě na to, že by bylo takovým postupem v předmětné věci popíráno diskreční oprávnění soudů, které v řízení o výživném rozhodovaly na základě jimi zjištěného skutkového stavu, při plné znalosti případu, a na tomto základě (z jimi předestřených důvodů) dospěly k relevantnímu právnímu závěru, jehož revize v řízení o náhradu škody není možná.

Z pohledu vyslovených právních názorů, zřetelně poukazujících na neexistenci judikatorního přesahu dané věci, nepovažuje dovolací soud za nezbytné zodpovídat zvlášť všechny dovolatelkou položené právní otázky.

Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobkyně pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 14. září 2011JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.předseda senátu