Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2555/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. -412, potvrdil rozsudek ze dne 2. 7. 2008, č.j. -373, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je oprávněna v bytě č. 36, o velikosti 4+1, ve 12. podlaží domu č. v D. ulici v P. 4 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), užívat pokoje o rozloze 9,24 m2 a 12,25 m2 nacházející se po vstupu do bytu vchodovými dveřmi vpravo, s právem mít od dveří od těchto pokojů klíče, a žalovaný je oprávněn výlučně užívat pokoje o rozloze 16,18 m2 a 8m2, nacházející se po vstupu vchodovými dveřmi do bytu vlevo s tím, že příslušenství bytu, tj. chodbu, WC, koupelnu a kuchyň budou žalovaný a žalobkyně užívat společně, a rozhodl o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za rozhodující otázku, zda trvá společný nájem účastníků k předmětnému bytu, či zda v důsledku skutečnosti, že žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, se výlučným nájemcem ve smyslu ve spojení s (ve znění před novelou č. - dále jen „obč.zák.“) stal žalovaný. V tomto směru se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními, že žalobkyně opustila byt v roce 1996 bez donucení, že v té době měla známost s M. Ž., že po odchodu z bytu svou bytovou potřebu uspokojovala v domě svého otce, kde měla k dispozici tři místnosti s příslušenstvím, a že do předmětného bytu se snažila opět vrátit až po několika letech, jakož i s jeho názorem, že nebylo prokázáno jí tvrzené fyzické násilí ze strany žalovaného před jejím odchodem. K námitce žalobkyně, kterou vytýkala soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz trestním spisem týkajícím se trestního stíhání žalovaného pro její (údajné) napadení v říjnu 1995, konstatoval, že uvedené jednání (které ostatně jako trestný čin nebylo prokázáno), nemohlo být důvodem opuštění společné domácnosti s ohledem na časové souvislosti (sama žalobkyně tvrdila, že k němu došlo v roce 1995 a že z bytu odešla až v roce 1998 /soud prvního stupně zjistil, že se tak stalo v roce 1996/). Přisvědčil i názoru soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně, která se snažila do bytu vrátit až několik let poté, co jej opustila a svou bytovou potřebu plnohodnotně uspokojovala v domě svého otce, se jeví jako spekulativní. Jeho (skutkový) závěr, že žalobkyně, jež v době odchodu ze společné domácnosti měla známost s M. Ž., kterou nemohla realizovat v předmětném bytě, opustila byt ve snaze řešit své osobní a manželské problémy, je tak správný. Vzhledem k tomu, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní se stal výlučným nájemcem bytu žalovaný ( ve spojení s obč.zák.), odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývala, a uplatnila dovolací důvody podle a b) Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soud prvního stupně (odvolací soud) neprovedl důkaz trestním spisem soudu prvního stupně sp.zn. , případně alespoň jednotlivými rozhodnutími v uvedené věci, neboť tyto důkazy prokazují násilné jednání žalovaného vůči ní, resp. ve spojení s ostatními důkazy přinejmenším skutečnost, že vztahy mezi účastníky byly vyhrocené a že neopustila společnou domácnost dobrovolně. Vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neprovedl i řadu dalších důkazů jí navržených (zejména výslechy svědků). Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v závěru soudů obou stupňů (který učinily i v důsledku neprovedení výše uvedených důkazů), že dobrovolně opustila společnou domácnost, přestože zároveň konstatovaly, že důvodem odchodu byly vypjaté vztahy účastníků, resp. snaha řešit její osobní a manželské problémy. Uvedený závěr je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. , z něhož vyplývá, že je-li důvodem odchodu snaha předejít manželským neshodám, pak opuštění společné domácnosti nelze označit za svobodné. Poukazuje na to, že existence manželských neshod a fyzického násilí byla (i přes neprovedení důkazu výše uvedeným trestním spisem) prokázána jinými důkazy, zejména výpověďmi svědků (otce žalobkyně, MUDr. K., Mgr. B.) a předloženými listinami (úředními záznamy, zprávou městské části Praha 11 ze dne 20. 3. 1996). Dále vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jejím námitkám, jež v dovolání současně rozvádí. Na základě uvedeného pak dovozuje, že její odchod z bytu v roce 1996 nelze hodnotit jako trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu a 708 obč.zák., neboť jej opustila po předchozím fyzickém násilí a dlouhodobých manželských neshodách, že tento právní úkon tak nemohl být uskutečněn svobodně ve smyslu obč.zák. a nemohlo dojít k zániku společného nájmu účastníků. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání, v němž obsáhle vyvracel dovolací námitky, navrhl, aby bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b) ; dovolání tak může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání ( ) pak vyplývá, že odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o otázku jejího opuštění společné domácnosti vedené s žalovaným. Její výtky však ve skutečnosti směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že společnou domácnost opustila dobrovolně, resp. proti hodnocení důkazů. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné ( ). Pokud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp.zn. , je třeba podotknout, že z něj mimo jiné vyplývá, že i v případě, kdy mezi manžely docházelo k neshodám, může být skutečným a svobodným motivem opuštění společné domácnosti jiná příčina. Námitkou, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud, neprovedl důkaz trestním spisem sp.zn. a další jí navržené důkazy a že nepřihlédl k jejím (výše uvedeným) tvrzením, dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle Přípustnost dovolání podle pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. , a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. ). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. srpna 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu