Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 239/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, adresa pro doručování: Frýdek-Místek, Nádražní 2811, proti žalovanému Biskupství ostravsko-opavskému, se sídlem v Ostravě 1, Kostelní náměstí 1, zastoupenému Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010, č. j. -111, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010, č. j. -86, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem tam specifikovaných pozemků, nacházejících se v kat. úz. Ž., obci Ž., je Česká republika. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).

Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva České republiky k označeným nemovitostem (zejména lesním pozemkům), k nimž žalobci svědčí právo hospodaření. Původním vlastníkem nemovitostí zapsaných tehdy v knihovní vložce č. 207 byl Katolický farní kostel v Ž., a pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 219 Římskokatolická fara ve Š. Uvedené církevní právnické osoby pak své vlastnické právo pozbyly v důsledku výkupu těchto nemovitostí ve prospěch státu na základě příslušných ustanovení zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (výměry ze dne 14. 5. 1949, 8. 8. 1949 a 19. 10. 1949). Krajský národní výbor v Ostravě následně vůči těmto subjektům vypověděl hospodaření na takto vykoupené půdě, a část nemovitostí (viz knihovní vložka č. 219) byla poté i formálně přidělena Československým státním lesům jako přídělci. Ohledně pozemků zapsaných původně v knihovní vložce č. 207 byla do pozemkové knihy zapsána poznámka o provedení jejich výkupu, svědčící pro vlastnictví státu. Pokud jde o pozemky zapsané v knihovní vložce č. 219, zde k vyznačení odpovídající poznámky nedošlo. Posléze (v roce 2001) došlo ke sloučení obou církevních právnických osob v Římsko-katolickou farnost Ž., která darovací smlouvou ze dne 20. 3. 2008 převedla předmětné nemovitosti na žalovaného. V letech 2003 až 2008 se žalobce i posledně zmíněný právní předchůdce žalovaného pokoušeli dosáhnout (změny) zápisu vlastnictví ke sporným pozemkům ve svůj prospěch u Katastrálního úřadu, Katastrálního pracoviště N. J. Také vzhledem ke střídavému zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce i žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, byla uznána existence naléhavého právního zájmu na podání předmětné určovací žaloby.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu ( ). Nepřijal právní argumentaci žalovaného, založenou na možnosti žalobce docílit zápisu vlastnictví ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí postupem podle , o katastru nemovitostí České republiky, tj. pokud by využil všech zákonných opravných prostředků, příp. správní žaloby. Konstatoval, že v judikatuře je již ustálen závěr, že spor o vlastnictví k určitým nemovitostem nemůže být řešen prostřednictvím opravy chyb v katastrálním operátu, ale pouze v nalézacím soudním řízení. Shledal za prokázané, že k předmětným pozemkům nabyl vlastnické právo stát na základě příslušných (určitých a srozumitelných) výměrů Okresního národního výboru ve F. a Okresního národního výboru v Novém Jičíně, a darovací smlouvu ze dne 20. 3. 2008 (znějící ve prospěch žalovaného – obdarovaného) proto posoudil jako absolutně neplatnou. Jako relevantní zohlednil též skutečnost, že sporné nemovitosti žalobce a jeho právní předchůdci obhospodařovali již od 1. 10. 1949 a spravovali je jako národní majetek státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za zásadně právně významnou označil otázku, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, je dán vždy, pokud má být rozhodnutím určené vlastnické právo zapsáno do této evidence a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Zpochybnil dále, zda za situace, kdy bylo nabyto vlastnictví k nemovitostem na základě řádného vkladového řízení, může žalobce po více než šedesáti letech namítat, že tyto nemovitosti v roce 1949 vykoupil stát (nedemokratickým způsobem bez náhrady), a z tohoto titulu se domáhat určení vlastnického práva. S odkazem na judikaturu dovolatel v rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že ačkoli je možné provést změnu v zápisu vlastnického práva na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy k věci byly dotčeny před několika desítkami let, a staly se nejistými až prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva, kterou je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Poukazoval rovněž na absenci legitimního očekávání na straně žalobce (a s tím spojené nenaplnění preventivní funkce určovací žaloby), když stát, jenž legitimoval vůli k nápravě křivd způsobených v letech 1948 – 1949 (v době nesvobody), nebyl doposud schopen přijmout speciální restituční zákon ve vztahu k bývalému církevnímu majetku, přestože , o půdě, vydání takového předpisu předpokládá. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takový charakter však rozhodnutí odvolací instance nemá.

Nejvyšší soud v první řadě shledává, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu ( ) je v posuzované věci naplněna. Podle konstantní judikatury platí, že naléhavý právní zájem je dán, jestliže má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a pokud by

bez tohoto určení bylo postavení účastníka nejisté. S ohledem na dosavadní průběh projednávané věci a na zjištěný skutkový stav je možno nepochybně uzavřít, že žalobce naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby měl. Svědčí o tom mimo jiné střídavý zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce i žalovaného (potažmo pro jeho právního předchůdce).

K námitce dovolatele o majetkové křivdě způsobené jeho právním předchůdcům je třeba uvést, že odnětí nemovitostí bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, je podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě restitučním důvodem

(to, že se vůči těmto osobám v době minulé odehrála křivda, nelze sporovat). Pokud ale přídělce, resp. stát, ve vazbě na citovaný zákon své vlastnické právo neztratil, nelze nemovitosti (dosud) vydat. V daném případě ke ztrátě vlastnického práva státu ani přídělce sporných nemovitostí nedošlo, neboť žalobce (resp. dříve jeho právní předchůdce) vykonává při hospodaření s tímto majetkem státu veškerá práva vlastníka, včetně daňové povinnosti, drží je, užívá a vede o nich řádnou evidenci i v současné době. K této otázce Nejvyšší soud rovněž dodává, že oprávněnými osobami podle zákona o půdě jsou pouze osoby fyzické. Ve vztahu k církevním právnickým osobám dosud nebyl vydán speciální restituční předpis, ačkoli jeho budoucí existenci zákon o půdě v ustanovení § 29 předpokládá. Poněvadž

k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům usuzovat na existující restituční nárok. Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že nález Ústavního soudu ze dne

24. 6. 2009, sp. zn. , který podání žaloby stěžovatele v takovém případě výjimečně nevyloučil (teze o zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu se závazkem plynoucím z § 29 zákona o půdě), nelze použít, jelikož citovaný nález byl založen na – zřejmě i podle Ústavního soudu – jedinečných okolnostech případu.

Tím spíše pak absentuje na straně žalovaného možnost bránit se proti uplatněnému nároku cestou obecných předpisů, neboť jejich prostřednictvím není přípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ).

Nejvyšší soud navíc poznamenává, že pokud jde o pozemky zapsané dříve v knihovní vložce č. 219 (přidělené Československým státním lesům), u nichž na rozdíl od nemovitostí vyznačených v knihovní vložce č. 207 nedošlo k zápisu poznámky o jejich výkupu do pozemkové knihy (která měla podle § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na Československý stát), je žádoucí uvést, že její neprovedení není podle ustálené judikatury překážkou pro konstatování vlastnického práva státu.

V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/98), podle něhož knabytí vlastnictví k zemědělskému majetku přídělcem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. se nevyžadoval vklad do pozemkových knih. Tento závěr je nepochybně možno použít i v posuzované věci, bez ohledu na skutečnost, že ke změně vlastnického práva ve prospěch Československého státu došlo v důsledku jiného právního předpisu (viz výše).

Za účinnosti Obecného zákoníku občanského mělo právoplatné úřední rozhodnutí konstitutivní účinky; podmínka zápisu do veřejné knihy byla vyžadována u převodu nemovitostí (§ 431 o. z. o.). Vhodné je proto poukázat též na rozsudekNejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. (Rc 35/93), v němž bylo konstatováno, že za rozhodující pro nabytí práv k nemovitostem je nutno pokládat rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (zde Okresního národního výboru ve Frenštátě pod Radhoštěm a Okresního národního výboru v Novém Jičíně), i když o tomto nabytí nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl proveden později. Vlastnické právo státu tedy bylo v předmětné věci prokázáno.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalovaného pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a ,

a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. srpna 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu