Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3301/2009

20

Cdo 3301/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a)

Ing. V. M.

,

b) MUDr. J. M.

,

c) P. M.

, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 7/391, a

d) ATECHRY, a.s. v likvidaci

, se sídlem v Kladně, Pekařská 1/360, identifikační číslo osoby 64829456, proti žalovanému

Ing. B. V.

, zastoupenému JUDr. Emílií Haškovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1479, o určení neexistence vlastnictví žalovaného a určení vlastnictví žalobkyně d), vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) – c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2008, č. j. -87, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2008, č. j. -87,

se

v napadené části, tj. vyjma 2. odstavce výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky zrušen, a kterým byla věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze 7. 4. 2008, č. j. -53, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a) – c) a žalovaným,

ruší

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze 7. 4. 2008, č. j. -53, okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný není vlastníkem tam specifikovaných bytových jednotek a spoluvlastníkem společných částí domu, v němž se byty nalézají, a aby bylo naopak určeno, že vlastníkem bytových jednotek a spoluvlastníkem společných částí domu je žalobkyně d) (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti žalobců k zaplacení soudního poplatku (výrok III.). Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení a 336m odst. 2 odůvodnil závěrem, že žalovaný jako vydražitel nabyl vlastnictví k dražené nemovitosti (tam specifikovanému domu č. p. 3212, v němž se předmětné byty č. 19 a 22 nacházejí) dnem právní moci usnesení o příklepu a zaplacením nejvyššího podání. Pokud žalobci dražbu zpochybňovali i tím, že žalobce a) před dražbou zaplatil jistinu, tato skutečnost podle okresního soudu nemůže jít v neprospěch vydražitele, který učinil nejvyšší podání a ve lhůtě je zaplatil.

K odvolání všech žalobců krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobci a) – c) a žalovaným a ve výroku III. o soudním poplatku potvrdil (odstavec 1 a 3), ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným a výroku II. o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (odstavec 2) a ve vztahu mezi žalobci a) – c) a žalovaným rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (odstavec 4). Své rozhodnutí odůvodnil

výlučně

(srov. předposlední odstavec čtvrté strany rozsudku na č. l. 90, v němž odvolací soud zdůrazňuje, že – poněvadž žalobci a/ – c/ svůj naléhavý právní zájem na žalovaném určení neprokázali – „se již nemusel ve vztahu k nim zabývat dalšími otázkami platnosti či neplatnosti předmětné dražby“)

nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobců a) – c)

, vyvozeným ze skutečnosti, že ti, jak o sobě sami v žalobě tvrdí, jsou (pouhými) uživateli bytových jednotek, takže „na jejich právním postavení k předmětným nemovitostem by se, ani pokud by byla všechna jejich další tvrzení shledána po právu, v žádném případě nic nezměnilo.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) – c) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda „lze chránit nepoctivého vydražitele, který vydražil nemovitost v nepoctivě provedené dražbě, před původním vlastníkem.“ Podle jejich názoru konstantní judikatura neřeší situaci, kdy „vydražitel a dražitel jednají nepoctivě, resp. podvodným způsobem a uskuteční dražbu, která vůbec proběhnout neměla.“ Za zásadně právně významnou považují i otázku, zda oprávnění nájemci bytů, které mají být po prohlášení vlastníka nemovitosti (zde žalovaného jako vydražitele) a po jejím rozdělení na jednotky podle převedeny do vlastnictví stávajících oprávněných nájemců, mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva původního vlastníka domu, který pozbyl vlastnictví právě v důsledku nepoctivě provedené dražby. Nesprávnost právního posouzení věci ( ) spatřují v tom, že odvolací soud podle jejich názoru „nesprávným způsobem posoudil procesní pozici všech tří dovolatelů, nepřiznal-li jim naléhavý právní zájem, a to ani za situace, kdy jim jde doslova o střechu nad hlavou, tj. o realizaci základního lidského práva chráněnéhou,d a mezinárodními smlouvami, a to práva bydlení.“ Nesprávný je podle nich i právní závěr soudů obou stupňů, že je třeba chránit nepoctivého vydražitele před poctivým původním vlastníkem. Druhý dovolací důvod, a to vadu podle , pak spatřují v neprovedení navržených důkazů, zejména výslechem jimi navržených svědků a spisem soudního exekutora, jež by umožnily učinit závěr o nepoctivě provedené dražbě.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání; pokud by žalovaným skutečně šlo jen o „realizaci jejich základního lidského práva (bydlení) chráněnéhou,u a mezinárodními smlouvami“, zcela jistě by využili pro ně velmi výhodnou první nabídku k odkoupení svých bytů ze září roku 2005, a to prvního bytu o výměře 50 m2 za cenu 375.000,- Kč a druhého bytu o výměře 64,2 m2 za 481.500,- Kč (tj. 7.500,- Kč za 1 m2). Podle jeho názoru nelze nevidět, že žaloba nebyla podána po dražbě v roce 2004, ale (24. 10. 2007) teprve poté, co žalobci nevyužili svého práva na přednostní nabytí svých bytů na základě nabídek učiněných jim podle Marným uplynutím lhůt jejich právo na přednostní nabytí bytu zaniklo, takže předmětné byty lze prodat třetí osobě, a žalobci se podle jeho názoru právě proto snaží zpochybnit jeho vlastnické právo k řádně vydražené nemovitosti.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné (podle ) je. I když je totiž rozsudek odvolacího soudu v napadené části formulován jako potvrzující, po obsahové stránce jde o rozhodnutí měnící, jelikož odvolací soud – oproti soudu prvního stupně, jenž se věcí zabýval meritorně – určovací žalobu zamítl výlučně pro nedostatek naléhavého právního zájmu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 210).

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V rozsudku z 21. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 209, Nejvyšší soud přijal závěr, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu , ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. Týž závěr Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze 16. 3. 2004, sp. zn. , publikovaném v témže časopise č. 3, ročník 2004 pod poř. č. 49, v němž dále vysvětlil, že v systému neúplné apelace (o nějž jde v souzené věci) odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle nepřihlédne ve smyslu jen tehdy, jestliže účastník na poučení nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Stejný názor zastává i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I., -376, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1725 s.), která zdůrazňuje, že v odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle , 2 nebo 3; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení (podle něhož skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch, a že nebyl řádně poučen podle – 3) se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoli proto, že by (podle závěru soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemenu důkazní, ale proto, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle , 2, nebo 3, neboť by to v rozporu s ustanovením vedlo k uplatnění nových skutečností nebo důkazů, ačkoli to ustanovení neumožňuje.

V § 213b odst. 2 (viz tamtéž) se proto stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že – řečeno jinak – vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z (jiného) právního názoru odvolacího soudu. Ten je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost. Protože ta je založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení § 118a, a uvedená vada řízení musí proto mít v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1.

Týž závěr zaujala soudní praxe. Ve shora citovaném uveřejněném rozsudku z 21. 8. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud (kromě výše uvedeného) uzavřel, že dospěje-li odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že ze žalobcových tvrzení nevyplývá existence naléhavého právního zájmu na určení podle , může k novým skutečnostem, které žalobce o tom uplatnil až v odvolacím řízení, přihlédnout, jen nebrání-li mu v tom zákaz formulovaný v ustanoveních , 211a a 213 odst. 3 ; jinak rozhodnutí soudu prvního stupně zruší pro vadu řízení spočívající v absenci poučení dle , která nemohla být zhojena v odvolacím řízení.

Z § 213b odst. 2 současně plyne, že porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V ostatních případech (o nějž však – viz výše – v souzené věci nejde) totiž vyžaduje, aby odvolací soud chybný postup soudu prvního stupně napravil, a aby provedl též důkazy, které by účastníci na základě řádně poskytnutého poučení označili. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Protože tedy řízení před soudem prvního stupně trpí výše uvedenou vadou, jež pro odlišný názor krajského soudu nemohla být odstraněna (zhojena) v odvolacím řízení, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a) – c) a žalovaným, bez jednání ( ), podle věty za středníkem, odst. 3 druhé věty zrušil a věc v tomto rozsahu podle posledně citovaného ustanovení vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude nutno zabývat se i (dosud odvolacím soudem neřešenou) otázkou, zda z hlediska zkoumání existence naléhavého právního zájmu může být úspěšná žaloba žalobců a) – c) na určení neexistence vlastnictví žalovaného, domáhají-li se titíž žalobci stejnou žalobou určení existence vlastnictví žalobkyně d) k týmž věcem.

Pro úplnost dovolací soud připomíná svůj rozsudek z 22. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2001, pod poř. č. 58, v němž vyjádřil názor, že na určení vlastnictví k nemovitosti může mít naléhavý právní zájem nejen osoba, jež rozhodnutí soudu podle potřebuje pro zápis svého (tvrzeného) vlastnictví do katastru nemovitosti, ale například též nájemce nemovitosti.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný ( část první věty za středníkem ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu