Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 590/2011

28

Cdo 590/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o zaplacení 91.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2010, č.j. -72, takto:

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 91.392,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Uplatněné právo odůvodňoval tím, že jde o škodu, jež mu vznikla porušením povinnosti Úřadu práce v Moravském Krumlově, který jej protiprávně odmítl zaregistrovat jako uchazeče o zaměstnání. Následkem toho stát neplatil za žalobce pojistné na veřejné zdravotní pojištění a za dobu od 1.1.1993 do 4. 12. 2001 vznikl žalobci na pojistném dluh v uvedené výši, který je po něm exekučně vymáhán.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1. června 2010, č.j. -40, žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o výši odměny ustanoveného zástupce žalobce (výrok III). Uplatněné právo kvalifikoval jako „obecnou náhradu škody“ (tedy právo na náhradu škody způsobené porušením právní povinnosti; § 420 obč. zák.). Dovodil, že jde o právo promlčené, jestliže ke škodné události mělo dojít před rokem 2002 a žaloba v této věci byla u soudu podána až 12. 8. 2008, po uplynutí tříleté (objektivní) promlčecí doby podle ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. října 2010, č. j. -72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Vycházeje z tvrzení žalobce (z nichž vyplývá, že příčinou vzniku škody má být nesprávný postup úřadu práce) kvalifikoval uplatněné právo jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dovodil, že promlčení práva se řídí podle ustanovením tohoto zákona, jež pro promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem stanoví pouze promlčecí dobu subjektivní. V takovém případě – pokračoval odvolací soud – „je třeba pro posouzení otázky objektivní promlčecí doby použít ustanovení svou povahou a účelem nejbližší, jímž je ustanovení “. I při jiné právní kvalifikaci nároku proto odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku za správný, ponechávaje stranou, zda a kdy uplynula promlčecí doba subjektivní. Dodal, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze uplatnění námitky promlčení pokládat za výkon práva odporující dobrým mravům ( obč. zák.) a žalobu označil za nedůvodnou i proto, že jejímu podání nepředcházelo předběžné uplatnění nároku u úřadu uvedeného v zákona ( a 3 ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal za ustanovení , co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ). Za nesprávné, odporující judikatuře vyšších soudů, označil řešení otázek promlčení práva. Dále namítal, že soudy obou stupňů přehlédly, že žalobu v této věci podal již v roce 2007 a byť měla žaloba vady, již okamžikem jejího podání došlo ke stavění promlčecí doby. Cituje z nálezů Ústavního soudu dovozoval, že uplatnění námitky promlčení i v dané věci odporuje dobrým mravům. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru o promlčení práva. Odvolací soud zde vychází z názoru, že i v případě práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ( ) se uplatní ustanovení obč. zák. o objektivní promlčecí době. Jelikož řešení uvedené otázky odvolacím soudem se odchyluje od ustálené judikatury (a z tohoto pohledu jde o řešení nové), shledává Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle ustanovení

Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je naplněn žalobcem uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označených právních otázkách.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobce uplatňuje ( ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, který na skutkový stav nedopadá, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně .

Podle nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nárok promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

je ve vztahu k v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možnou použít tam, ke speciální předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Jak z výše citovaných ustanovení vyplývá, obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení a 2 obč. zák. vylučuje. V ustanovení je samostatně upravena délka a počátek běhu promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i nezákonným rozhodnutím (vyjma práva na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě, trestu či ochranném opatření, jehož promlčení má samostatnou povahu; srov. zákona). Počátek běhu této promlčecí doby (jež je proto promlčecí dobou subjektivní) se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). V ustanovení a 2 zákona jde pak o kombinaci doby subjektivní a objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak plyne z dikce ust. , které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžiku doručení /oznámení/ rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno). U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tedy uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení , která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. ).

Jelikož v dané věci odvolací soud závěr o promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ( ) založil na aplikaci ustanovení obč. zák. (namísto použití zvláštního ustanovení ) a počátek běhu tříleté promlčecí doby spojil již s okamžikem, kdy došlo ke škodné události (k nesprávnému úřednímu postupu), je jeho právní posouzení věci nesprávné.

K podmínce předběžného uplatnění nároku na náhradu škody ( ) pak Nejvyšší soud poznamenává, že jde o podmínku, jejíž nedostatek má toliko procesní důsledky a nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z věcného hlediska. Byla-li žaloba podána bez předběžného projednání, jde o odstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení a 104 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 2010).

Protože rozsudek odvolacího soudu správný není, Nejvyšší soud jej (bez nařízení jednání; věty první ) zrušil ( in fine ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ). V novém rozhodnutí o věci rozhodnou soudy nižších stupňů i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2011Mgr. Petr Krauspředseda senátu