Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 145/2024

30 Cdo 145/2024-231

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, LL. M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 4 198 063,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. -124, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se v řízení domáhal zaplacení částky 4 198 063,60 Kč z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o úschově, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. (dále též jen „posuzované řízení“). Podle žalobních tvrzení bylo posuzované řízení zahájeno v červnu 2002 a pravomocně skončilo až po 13 letech, neboť předmět úschovy, tj. akcie obchodní společnosti RAVELA Velká Bystřice a. s., o jejichž vydání žalobce usiloval, mu na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, č. j. -107, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2015, byly fakticky vydány až 16. 6. 2015. Žalobce tvrdil, že coby vlastník majoritního balíku akcií obchodní společnosti RAVELA Velká Bystřice a. s. měl rozhodující vliv na rozhodování uvedené společnosti, který fakticky ztratil poté, co byl dne 10. 5. 2002 přepaden a při této příležitosti mu bylo odcizeno zhruba 7 000 ks akcií této společnosti. Uvedené akcie, konkrétně v množství 6 668 ks, byly sice následně orgány činnými v trestním řízení zajištěny, avšak vzhledem k tomu, že o jejich vydání kromě žalobce usilovaly i další subjekty, došlo k jejich složení do soudní úschovy. Žalobce v důsledku toho ztratil rozhodující vliv na řízení předmětné společnosti, což mělo za následek, že dne 18. 6. 2002 byl v rámci konání náhradní valné hromady odvolán z funkce předsedy představenstva a posléze byl odvolán i z pozice ředitele společnosti. Žalobce tvrdil, že v důsledku odvolání z funkce předsedy představenstva společnosti, jakož i z pozice jejího ředitele, mu byla způsobena škoda ve výši ušlého příjmu představovaného měsíční odměnou předsedy představenstva v částce 10 000 Kč a mzdy ředitele společnosti ve výši 11 400 Kč měsíčně, k níž kromě toho náležela ještě odměna ve výši dalších 40 %, tj. celkem 25 960 Kč hrubého měsíčně. Vzhledem k tomu, že uvedené akcie měly být žalobci vydány „ihned“, ale vlivem nepřiměřené délky řízení se tak stalo až dne 16. 6. 2015, požadoval po žalované zaplacení náhrady škody ve výši celkem 4 198 063,60 Kč, spočívající ve výše popsaném uniklém měsíčním příjmu za období od července 2002 do 16. 6. 2015.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. -72, zamítl žalobu o zaplacení shora uvedené částky (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce, v pořadí druhým rozsudkem, po zrušení předchozího rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 4 131 394 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 20. 10. 2018 do zaplacení potvrdil, jinak, tj. v zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 66 669,60 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 20. 10. 2018 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem ( ), v plném rozsahu zamítavého výroku co do částky 4 131 394 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním ( ), které však Nejvyšší soud postupem podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a kdy se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR dle předchozího zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v téže věci, a to právního názoru uvedeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. -111.“

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle nemůže založit otázka počátku běhu promlčecí doby dle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Jak vyplývá z ustanovení § 32 odst. 1 věty první OdpŠk, jakož i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ), tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody přitom nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. , dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ). Zároveň platí, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. ). K otázce promlčení pokračující škody (ušlého výdělku) lze vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje, k tomuto závěru se znovu přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. . Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na škodu.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. , publikovaného pod č. 38 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. ).

Odvolací soud se tak při řešení dané otázky ve smyslu neodchýlil od shora citované judikatury Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k závěru, že se žalobce dozvěděl o vzniku a výši škody, za niž odpovídá stát, již v okamžiku, kdy namísto vydání předmětných akcií byly tyto složeny do úschovy soudu (viz bod 12 rozhodnutí odvolacího soudu). Argumentace nemožností uplatňování akcionářských práv do okamžiku jejich fyzického převzetí se míjí s důvody zamítavého (potvrzujícího) výroku napadeného rozsudku, který stojí výlučně na důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení, resp. odvolací soud co do vzniku škody (aniž by se ovšem otázkou existence tvrzené škody zabývat) v napadeném rozhodnutí nevyšel z jiného předpokladu, než který uplatňuje sám žalobce, tedy že mu v důsledku nevydání akcií tvrzená škoda vznikala.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Dovolání žalobce není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2024

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu