Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2339/2010

21

Cdo 2339/2010

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

I. E.

, zastoupené Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 727, proti žalované

Městské části Praha 18

se sídlem Úřadu městské části v Praze 9 – Letňanech, Bechyňská č. 639, IČO 00231321, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. -128, takto:

Rozsudek městského soudu

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 10. 12. 2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení . Zvlášť hrubé porušení povinností, které pro žalobkyni vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, spatřovala v nedostatcích zejména v:

1) odesílání cestovních průkazů na MV,

2) odesílání žádostí z jiných MČ na příslušný úřad,

3) skartaci cestovních dokladů,

4) blokaci cestovních dokladů nařízených exekutory,

5) zařazování karet došlých z Prahy 9,

6) obsahových vadách vystavených E-pasů a

7) objednání registračních lístkovnic.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že svou práci zvládala stejně jako ostatní vedoucí pracovníci, že některé ze zjištěných nedostatků prokazatelně zavinily jiné osoby a že žádný ze žalovanou tvrzených skutků nelze subsumovat pod ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a ani v celkovém souhrnu nezakládají právo žalované postupovat podle citovaného ustanovení.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 6. 2009, č. j. – 97, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 10. 12. 2007 dané žalobkyni žalovanou“ je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.067,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marie Benešové. Z provedeného dokazování dovodil, že skutek uvedený pod bodem 1) – „odesílání cestovních průkazů na MV“ nebyl dostatečně vymezen, stejně jako skutek uvedený pod bodem 2) – „odesílání žádostí z jiných MČ na příslušný úřad“, s výjimkou žádostí o vydání pasu p. Hamáčkové, navíc však nelze posoudit, zda žalovaná podala okamžité zrušení pracovního poměru ve stanovených lhůtách. Porušení povinností uvedených pod bodem 3) – „skartace cestovních dokladů“, bodem 4) - „blokace cestovních dokladů nařízených exekutory“ a bodem 6) – „obsahové vady vystavených E-pasů“ sice soud prvního stupně shledal, podle jeho názoru se však nejedná o porušení povinností takové intenzity, aby odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru. V těchto případech měla žalovaná postupovat tak, že měla žalobkyni upozornit na vzniklé nedostatky a vyzvat ji k jejich odstranění podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Z protokolu o výsledku mimořádné kontroly výkonu státní správy na úseku evidence obyvatel, občanských průkazů a cestovních pasů provedené ve dnech 18., 19. a 20. 2. 2008 u Úřadu městské části Praha 18 podle soudu prvního stupně vyplývá, že důvod uvedený pod bodem 5) – „zařazování karet došlých z Prahy 9“ vznikl již v roce 2002, tedy ve lhůtě delší než je stanovena zákonem. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 7) – „objednání registračních lístkovnic“ dovodil, že žalobkyně sice doporučila nákup kartoték v uvedeném množství, objednávku však prováděly jiné osoby. Uzavřel, že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru samostatně ani v celkovém souhrnu nezakládají právo zaměstnavatele postupovat podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť nelze přehlédnout, že žalobkyně nebyla žalovanou nikdy upozorněna na nedostatky v práci a žalobkyně se tak nemohla dopustit porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. -128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marie Benešové. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že zaměstnavatel může k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, v tom, že žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci „v případech důvodů použitých zaměstnavatelem ad) 4 a ad) 6“, i v tom, že nešlo o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná vytýká soudům, že nesprávně vyložily počátek běhu prekluzivní lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce. Podle jejího názoru, jde-li o jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení právního předpisu vztahujícího se k jemu vykonávané práci, které má průběhový děj a zaměstnanec je schopen a povinen tento protiprávní stav zhojit, „nemůže prekluzivní lhůta počít běžet dříve, než dojde k napravení a odstranění tohoto protiprávního stavu (což je rozhodné zejména pro běh jednoleté objektivní prekluzivní lhůty) nebo než zaměstnavatel zjistí, že k porušení právních předpisů ze strany zaměstnance došlo (což je rozhodné pro běh subjektivní dvouměsíční prekluzivní lhůty)“. Domnívá se dále, že soudy při posuzování intenzity porušení povinností, které pro žalobkyni vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, „nijakým způsobem nezkoumaly subjektivní stránku na straně žalobkyně“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení a odst. 3 dovolání přípustné (otázku počátku běhu prekluzivní lhůty podle ustanovení zák. práce vyřešil odvolací soud jinak, než je řešena v judikatuře soudů), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalované ze dne 10. 12. 2007, který byl žalobkyni doručen dne 12. 12. 2007 – podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2007 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti , o stabilizaci veřejných rozpočtů, č. , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, rozsudek ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998 a rozsudek ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě).

Spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém neplnění pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, je třeba vycházet z toho, že dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí 2 měsíců ode dne následujícího po posledním porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. K těmto závěrům již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III str. 74 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1969, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. , vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě) a dovolací soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. a ), že při kontrole registračních skříní bylo nalezeno cca 8.500 karet převzatých v roce 2001 od Městské části Praha 9, které nejsou dosud zavedeny v systému WYSE Městské části Praha 18 (skutečnost, že bylo povinností žalobkyně zajistit zakládání údajů do systému WYSE, nebyla v řízení zpochybněna). I když z protokolu o výsledku mimořádné kontroly výkonu státní správy na úseku evidence obyvatel občanských průkazů a cestovních pasů provedené ve dnech 18., 19. a 20. 2. 2008 u Úřadu městské části Praha 18 vyplývá, že tuto povinnost žalobkyně neplnila již v roce 2002, je nepochybné, že uvedený důvod trval i v době dání okamžitého zrušení pracovního poměru (povinnost žalobkyně zajistit zakládání údajů do systému WYSE trvala i v roce 2007 a žalobkyně ji neplnila). K okamžitému zrušení pracovního poměru, které bylo žalobkyni doručeno dne 12. 12. 2007, tedy žalovaná (oproti názoru soudů) nepřistoupila až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení zák. práce.

S odvolacím soudem lze souhlasit, že rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení a zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [ , část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru [ část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Protože však – jak výše uvedeno – rozsah, v němž žalobkyně porušila povinnosti, které vyplývají z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, je jiný (větší), než z jakého při posuzování intenzity porušení povinností vycházel odvolací soud, je třeba (bez ohledu na to, že východiska pro posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, stanovil odvolací soud v souladu s judikaturou) znovu posoudit, jaké intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní dosáhlo.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2011

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu