Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3651/2018

-106

USNESENÍ

P. T.,

Statutárnímu městu Brno,

se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č. 1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2018 č.j. -91, takto:

I. Dovolání žalobce seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018 č. j. -91 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Odvolací soud řešil mj. právní otázku určitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a otázku výkladu právních jednání. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8.1.2016 žalobci, který u ní od 1.10.1991 pracoval jako strážník městské policie, vytýká kromě jiného, že na základě předložení „neplatného a nepravého“ maturitního vysvědčení „po řadu let od roku 1999 čerpal a využíval výhod i finančních, které by mu jinak bez maturity nenáležely, čímž zaměstnavateli způsobil majetkovou i nemajetkovou újmu a útok na majetek zaměstnavatele“, aniž by měl pochybnosti o určitosti skutkového vymezení tohoto závadného jednání žalobce, jde o úsudek, který vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2001 sp. zn. , ze kterých vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, přičemž skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen; k zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen].

Rovněž další dovolatelem předestřenou otázku určení počátku běhu subjektivní a objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, spočívá-li důvod rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem v dlouhodobém porušování pracovních povinností stejným způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem), jako tomu bylo v posuzovaném případě, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry, k nimž již dříve (ve vztahu ke krátkodobé nebo dlouhodobé absenci) dospěla judikatura soudů (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, str. 74, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1969 sp. zn. , uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2011 sp. zn. , z nichž vyplývá, že dvouměsíční subjektivní lhůta v těchto případech neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti, ledaže by se zaměstnavatel o tomto porušení dozvěděl později. Zmíněný právní názor o nejzazším konci subjektivní lhůty přitom lze vztáhnout i na lhůtu objektivní. Roční objektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru v takovém případě rovněž neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2008, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dospěl k závěru, že „se žalobce tím, že pravidelně po dlouhou dobu (od roku 1999 do prosince 2015) přijímal každý měsíc mzdu (správně plat), o které věděl, že mu nepřísluší, neboť nedosáhl stupně ukončeného vzdělání s maturitou, dopustil (dlouhodobého) úmyslného jednání, jímž porušil pracovní povinnosti uvedené v ustanovení a odst. d) “ (tj. zejména počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení, a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a ochraňovat jeho majetek před zneužitím). Jestliže dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.12.2009 sp. zn. namítá, že se odvolací soud při řešení otázky běhu prekluzivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ), pak přehlíží, že soud v jím zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a že proto právní závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud též otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, anebo právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2013 sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam].

Namítá-li konečně dovolatel, že ve vytčené době nevyužíval v pracovním poměru u žalovaného žádné neoprávněné finanční výhody, neboť „dostával mzdu za práci, kterou skutečně odvedl“, a že proto vytčeným jednáním nezpůsobil žalovanému žádnou škodu, potom nebere dostatečně v úvahu způsob odměňování práce (strážníka městské policie), kterou u žalovaného podle pracovní smlouvy vykonával. Přehlíží, že jako strážník městské policie byl odměňován platem (a nikoli mzdou) a měl tedy nárok pouze na odměnu (plat) v takové výši, v jaké mu ji – s ohledem na jeho skutečně dosažené vzdělání – v rozhodné době stanovil příslušný právní předpis (srov. ). Protože žalobce ve skutečnosti nesplňoval kvalifikační předpoklad vzdělání pro zařazení do platové třídy, ve které byl od roku 1999 do prosince 2015 odměňován, a s ohledem na okolnosti případu mu ani nemohla být zaměstnavatelem (který se na základě „neplatného a nepravého maturitního vysvědčení“ předloženého žalobcem mylně domníval, že je žalobce „strážník s maturitou“) udělena časově neomezená výjimka pro zařazení do této platové třídy, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr o tom, že žalobce od roku 1999 do prosince 2015 na úkor zaměstnavatele pravidelně přijímal plat v neoprávněné výši.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu