Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4570/2010

U S N E S E N Í

J. V.

J. V.

, zastoupené Mgr. Petrem Brožem, advokátem se sídlem Beroun, Husovo náměstí 44/31, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010, č.j. -99, takto:

I.Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,-Kč k rukám Mgr. Petra Brože, advokáta se sídlem Beroun, Husovo náměstí 44/31, do tří dnů od právní moci usnesení.

Stručné odůvodnění( ):

Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 2009, č.j. -66, výrokem I. zamítl žalobu, aby „žalovaná byla povinna zdržet se tvrzení o žalobkyni, že je blázen, který patří do blázince, že se údajně léčila na psychiatrii a měla by užívat léky, je nebezpečná sobě i okolí, měla by být zbavena svéprávnosti, dále, že žalovaná spoluobčany informuje o údajných útocích žalobkyně na svoji osobu, tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě a sama žalovaná hrozí žalobkyni fyzickou likvidací“. Výrokem II. soud prvního stupně dále zamítl žalobu, „aby žalovaná byla povinna odvolat tvrzení o žalobkyni, že je blázen, který patří do blázince, že se údajně léčila na psychiatrii a měla by užívat léky, je nebezpečná sobě i okolí, měla by být zbavena svéprávnosti, dále, že žalovaná spoluobčany informuje o údajných útocích žalobkyně na svoji osobu, tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě a sama žalovaná hrozí žalobkyni fyzickou likvidací“. Výrokem III. soud prvního stupně zamítl žalobu, „aby žalovaná byla povinna omluvit se za tvrzení o žalobkyni, že je blázen, který patří do blázince, že se údajně léčila na psychiatrii a měla by užívat léky, je nebezpečná sobě i okolí, měla by být zbavena svéprávnosti, dále, že žalovaná spoluobčany informuje o údajných útocích žalobkyně na svoji osobu, tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě a sama žalovaná hrozí žalobkyni fyzickou likvidací“. Konečně výrokem IV. soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná tvrzené výroky pronesla, naopak z provedených důkazů vyplynulo, že tyto výroky pronáší sama žalobkyně o žalované. Za prokázané vzal soud prvního stupně i to, že všechny výroky jsou pravdivé, tedy, že žalobkyně žalovanou fyzicky napadla, za což byla odsouzena že se v souvislosti s tím léčila na psychiatrii.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č.j. -99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se skutkovými právními závěry soudu prvního stupně když zdůraznil, že soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením a vyvodil správný závěr, že v prospěch žalované svědčí všechny provedené důkazy, zatímco v prospěch žalobkyně nesvědčí ani důkazy jí samotnou označené. Nebyl tak prokázán zásah do osobnostních práv žalobkyně jako základní předpoklad odpovědnosti žalované podle .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení , přičemž za dovolací důvod označuje, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ), že rozhodnutí je postiženou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ( ) a dále, že usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). V odůvodnění dovolání uvedla, že na rozdíl od soudů obou stupňů je přesvědčena, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, když tyto skutečnosti vyplývají zejména z listinných důkazů založených žalobkyní do spisu. V dovolání dále podrobně rekapituluje průběh původního řízení a všímá si procesních pochybení soudů prvního stupně i soudu odvolacího. Soudu prvního stupně vytýká, že jednal v její nepřítomnosti, ačkoliv žalobkyně v předstihu požádala o odročení jednání. Touto vadou se dovolací soud nezabýval, ač byla žalobkyní namítána v odvolání. Rozhodnutí tak vychází z neúplného a proto i nesprávně zjištěného skutkového stavu a žalobkyni nebylo řádně poskytnuto poučení podle a Ačkoliv žalobkyně v dovolání ohlašuje důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, otázku zásadního právního významu v jinak podrobném dovolání nevymezuje. Nečiní tak ani v doplnění dovolání ze dne 25.10.2010 učiněném soudem ustanoveným zástupcem z řad advokátů. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že v dovolání není tvrzeno nic, co by odůvodňovalo opodstatněnost dovolání, žalobkyně pouze opakuje či rozšiřuje svá nepravdivá tvrzení o žalované. K námitce neúplně zjištěného skutkového stavu uvedla, že řízení je ze zákona koncentrováno a proto by předložení dalších důkazů žalobkyní v odvolacím řízení stejně nepřicházelo v úvahu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29.4.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).

Podle § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle se zabýval jeho přípustností.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ), ani podle (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu , odst. 3 může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. ).

V dané věci žalobkyně žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezila. Důvody pro které žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu se soustředí na vady dokazování, kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatelka de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. ), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. ).

Žalobkyni se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahuje-li tedy žalobkyně další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu ( ), jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

V dovolacím řízení vznikly žalované náklady spočívající v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. , , vyhl. č. , ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. vyhl. č. , ve znění , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Petr Brož osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810, - Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady nahradila žalované. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. července 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu