Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5416/2008

26

Cdo 5416/2008

ROZSUDEK

D. M.

, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované

E. D.

, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2008, č. j. -197, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá

.

II. Dovolání žalobce

se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 6. 6. 2008, č. j. -158, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 1 sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC, předsíně, komory, balkonu a sklepu nacházející se v prvním podlaží domu č.p. 802 v ulici Branišovská, číslo orientační 13 v obci Č. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dovodil, že manželé K. a D. D. se stali v roce 1975 společnými členy Stavebního bytového družstva České Budějovice a společnými uživateli předmětného (družstevního) bytu, nacházejícího se v domě ve vlastnictví tohoto družstva. V roce 1978 bylo jejich manželství rozvedeno a K. D. uzavřel v roce 1984 manželství se žalovanou. Uzavřením manželství jim však nevzniklo právo společného užívání bytu podle , , ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť v té době stále svědčilo právo společného užívání bytu K. D. a jeho rozvedené manželce D. D. jako společným členům družstva. D. D. později zemřela a K. D. se stal výlučným členem družstva podle ve znění novely provedené účinné od 1. 1. 1992 (dále „obč. zák.“). Podle obč. zák. se spolu se žalovanou jako manželé stali společnými nájemci bytu. K zániku tohoto práva došlo podle věty první obč. zák. smrtí K. D.a dne 29. 1. 2000. Závětí odkázal K. D. členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice dceři E. D. ml., - žalovaná je její matkou. Vzhledem k uplatněné námitce neplatnosti závěti nabyla E. D. ml. děděním 6/8 členského podílu a po 1/8 nabyli další dvě děti zůstavitele P. J. a K. D.. Podle dohody dědiců o vypořádání dědických podílů k členskému podílu v bytovém družstvu z 20. 11. 2007 se členkou družstva a nájemkyní bytu stala E. D. ml. Ta převedla členská práva a povinnosti v družstvu dohodou z 20. 11. 2007 na žalobce, za úplatu 600.000,- Kč, ze které podle dohody spoludědicům zaplatila každému 150.000,- Kč. Na základě nájemní smlouvy uzavřené s družstvem 21. 11. 2007 se žalobce stal i nájemcem předmětného bytu. Soud prvního stupně neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. . V uvedeném řízení se manžel žalované K. D. domáhal, aby Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o převodu předmětného družstevního bytu do vlastnictví. Po jeho smrti vstoupili do řízení na jeho místo již jmenovaní dědicové. Vrchní soud v Praze usnesením z 30. 3. 2007, č. j. -363, potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 10. 2006, č. j. -354, jímž byl zamítnut návrh E. D. (žalované v tomto řízení o vyklizení bytu), kterým se domáhala vstupu do řízení na straně žalobců. Ti s jejím vstupem do řízení nesouhlasili a kromě toho vzali v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět. Z toho pro soud prvního stupně vyplývalo, že výsledek sporu nemůže mít žádný význam pro řízení o vyklizení bytu žalovanou. Uzavřel, že žalobce je jako nájemce bytu věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení bytu podle obč. zák. proti žalované, která do jeho práva neoprávněně zasahuje. Vyklizení bytu žalovanou vázal na zajištění náhradního ubytování. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2000, sp. zn. , podle kterého při posuzování nároku na bytovou náhradu pozůstalého manžela, jemuž svědčilo právo společného nájmu užívání bytu, jež zaniklo smrtí druhého z manželů, a který se nestal ve smyslu ustanovení věty první a třetí obč. zák. dědicem členského podílu a nájemcem tohoto družstevního bytu a který je povinen byt vyklidit, se použije jako ustanovení upravující vztahy svým účelem a obsahem nejbližší ( obč. zák.) ustanovení věty první obč. zák. Neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by žalovaná měla právo na náhradní byt. I když od svých dvaadvaceti let trpí závažnou duševní poruchou, lze očekávat, že po skončení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu v Jablonci nad Nisou, jehož je spoluvlastnicí v rozsahu ideální čtvrtiny, jí bude vyplacena náhrada 875.000,- Kč, přiměřená k tomu, aby si v budoucnu opatřila vlastní bydlení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 9. 9. 2008, č. j. -197, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná je povinna vyklidit byt č. 1 sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC, předsíně, komory, balkonu a sklepu nacházející se v prvním podlaží domu čp. 802 v ulici Branišovská, č. orientační 13 v obci České Budějovice do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná a K. D. nebyli společnými nájemci předmětného bytu. Smrtí D. D. nevzniklo K. D. právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu podle § 703 odst. 2 obč. zák. a rozhodnou skutečností pro vznik společného nájmu družstevního bytu manžely podle § 704 odst. 2 obč. zák. je uzavření manželství. K. D. se tak stal výlučným členem družstva a také výlučným nájemcem bytu. Žalovaná odvozovala právo bydlet v předmětném bytě od rodinněprávního vztahu k manželovi, které zaniklo jeho smrtí. Žalobce se důvodně podle § 126 odst. 2 obč. zák. domáhá jejího vyklizení, avšak ta není povinna byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady. Formu bytové náhrady je třeba posuzovat analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. a při vyklizení bytu jí tak přísluší náhradní byt. Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by jí mělo být poskytnuto jen náhradní ubytování. Vzal v úvahu její věk, zdravotní stav a více než dvacet let trvající rodinněprávní vztah ke K. D. Přihlédl k tomu, že s náhradou za její spoluvlastnický podíl k domu v Jablonci nad Nisou nelze zatím počítat, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k touto domu není dosud skončeno. Zároveň uvedl, že soud prvního stupně správně zamítl návrh na provedení důkazu spisem odvolacího soud sp. zn. , když zjistil, že žalovaná není účastnicí sporu a žalobci vzali žalobu zpět, a dalších důkazů, které považoval za nadbytečné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.

Žalobce přípustnost dovolání, kterým napadl výrok o bytové náhradě, dovozoval z (dále „ “) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná užívala předmětný byt z titulu rodinněprávního vztahu k manželovi a že jeho smrtí uvedený právní důvod užívat byt zanikl, nemohl jí analogicky podle věty druhé obč. zák. přiznat náhradní byt. Z konstrukce tohoto ustanovení je totiž zřejmé, že přiznává vyšší formu bytové náhrady pouze manželovi, který byl společným nájemcem bytu i společným členem bytového družstva. V návaznosti na nesprávný závěr o právu žalované na náhradní byt se nesprávně zabýval existencí důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by bylo možné přiznat jí jen náhradní ubytování. Přitom učinil skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Zohlednil zdravotní stav žalované, k němuž nebyly provedeny žádné důkazy, a naopak nepřihlédl k tomu, že je spoluvlastnicí nemovitosti, přičemž skutečnost, že její spoluvlastnictví nebylo dosud vypořádáno, není pro rozhodnutí významná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná opřela přípustnost dovolání o (dále „ “) s odůvodněním, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. , neboť výsledek tohoto řízení může mít vliv na aktivní legitimaci žalobce. Řízení není pravomocně skončeno, je řešena otázka procesního nástupnictví žalobce – jejího zemřelého manžela K. D., přičemž žalovaná je přesvědčena, že jeho právním nástupcem je právě ona. Soudy proto navrhovaný důkaz měly provést a řízení přerušit podle Dále namítá, že její manžel K. D. se stal výlučným nájemcem předmětného bytu poté, co jeho bývalá manželka D. D. opustila v roce 1977 trvale společnou domácnost, kterou s ním vedla. Proto když žalovaná v roce 1984 s K. D. uzavřela manželství, vznikl jim společný nájem tohoto bytu. Navíc bytovému družstvu předala dohodu o zrušení práva společného užívání bytu manžely podepsanou D. D., tu však již nemá k dispozici. Družstvo také nikdy neuzavřelo s K. D. nájemní smlouvu a nájemné platila společně s K. D. na základě předpisu nájemného. K závěru, že jí a K. D. vznikl společný nájem bytu, dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 2. 1997, č. j. -86. Domnívá se, že byt by měl být v její prospěch zatížen věcným břemenem tak, aby mohla v bytě dožít bez stěhování jinam. Je jí 60 let, od roku 1979 je v plném invalidním důchodu a zdravotně by neunesla tíhu nového prostředí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o nich podle , , ve znění před novelou provedenou (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „ ”.

Dovolací soud shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28. Usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady je nesprávný, a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 29. 7. 2007, sp. zn. ).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že ačkoliv odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou (dále jen „měnící výrok“); ve výroku o vyklizení bytu rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil (dál jen „potvrzující výrok“).

Otázku přípustnosti dovolání pak dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k dovolání žalobce a ve vztahu k dovolání žalované.

Dovolání žalované, které podle obsahu ( ) směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku o vyklizení bytu, není přípustné podle , neboť soud prvního stupně rozhodoval v dané věci pouze jednou, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2010, sp. zn. ). Námitka žalované, že soudy obou stupňů neprovedly navrhovaný důkaz spisem odvolacího soudu sp. zn. , proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Kromě toho správně uvedly, že žalovaná nebyla účastnicí řízení a žaloba byla vzata zpět. Není tedy zřejmé, z čeho dovozuje, že je procesní nástupkyní žalobce v uvedeném řízení a jaký by měl výsledek řízení význam pro řízení o vyklizení bytu. Jestliže žalovaná dále poukazovala na to, že soudy obou stupňů nepřihlédly k odůvodnění dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu, jde o argumentaci k právnímu posouzení otázky jejího práva společného nájmu předmětného bytu.

Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Proto ani námitky žalované proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem, že družstvu předala dohodu o zrušení společného užívání bytu K. D. a D. D. i s podpisem D. D., přípustnost dovolání podle nemohou založit.

Žalovaná dále uplatila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ] s odůvodněním, že právo společného nájmu předmětného bytu K. D. a D. D. zaniklo v roce 1977 tím, že D. D. trvale opustila společnou domácnost. Z toho pak vyplývá, že když v roce 1984 uzavřela manželství s K. D., vznikl jim společný nájem tohoto bytu. Řešení této právní otázky však nemůže učinit rozsudek odvolacího soudu (v potvrzujícím výroku o vyklizení bytu) rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Žalovaná totiž nezpochybnila, že se po smrti manžela nestala členkou družstva, tedy že by jí tvrzené právo společného nájmu bytu smrtí manžela i tak zaniklo, a tudíž obstojí právní závěr odvolacího soudu, že byt užívá bez právního důvodu. Teprve s dovoláním žalovaná předložila rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 2. 1997, sp. zn. , jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 5. 1996, č. j. -63, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 1. 11. 1995, č. j. -41, jímž byla zamítnuta její žaloba, aby s ní Stavební bytové družstvo České Budějovice uzavřelo dohodu o převodu vlastnictví k bytu, s odůvodněním, že spolu s manželem K. D. jsou společnými nájemci předmětného bytu, ale žalovaná není členkou družstva. Ohledně žaloby K. D. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud ještě dodává, že Nejvyšší soud České republiky uvedl ve zprávě z 24. 6. 1983, sp. zn. , uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, ve vztahu k v tehdy platném znění, že „ustanovení o. z. nelze přímo použít na byty družstevní, protože ustanovení o. z., které obsahuje speciální úpravu důsledku smrti jednoho z manželů - spoluuživatelů bytu není v citovaném ustanovení uvedeno. Trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů - společných uživatelů družstevního bytu tedy nemůže mít tytéž následky jako smrt v případech, kdy trvale opustí byt ten z manželů, jemuž svědčí právo buď společné nebo individuální členství ve stavebním bytovém družstvu“.

Námitka žalované, že předmětný byt by měl být zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu bydlení v její prospěch s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu stavu a době, po kterou v bytě bydlí, zásadní význam rozsudku odvolacího soudu založit nemůže. Podle obsahu ( ) totiž nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale vyjadřuje jen představu žalované o možném (budoucím) řešení jejího bydlení. Soudy však rozhodují na základě stavu, který je dán ke dni jejich rozhodování, a tak se neexistujícím věcným břemenem nezabývaly; rozhodnutí odvolacího soudu se o řešení této otázky neopírá.

Právní otázky předestřené žalovanou zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (potvrzujícího výroku o vyklizení bytu) ve smyslu nezakládají, a proto Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl [ a ].

Dovolání žalobce směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé vyplývá z ustanovení

Podle a 3 je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Jejich existence nebyla dovolatelem tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.

Žalobce uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ] ohledně bytové náhrady, na jejíž zajištění vázal odvolací soud vyklizení bytu žalovanou. Právní závěr odvolacího soudu, že odvozovala právo užívat předmětný byt z rodinněprávního vztahu k manželovi, které jeho smrtí zaniklo, nebyl žalobcem zpochybněn.

Nárok pozůstalého manžela, kterému smrtí druhého manžela zanikl právní důvod užívání družstevního bytu, jehož výlučným nájemcem byl jako (výlučný) člen družstva zemřelý manžel, a pozůstalý manžel se nestal dědicem členského podílu a nájemcem tohoto bytu, není v upraven. Postavení manžela, jemuž zanikl právní důvod bydlení, je třeba posoudit analogicky ( obč. zák.) podle ustanovení , které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší.

Nejvyšší soud se již zabýval otázkou bytové náhrady pro vyklizovaného manžela, který odvozoval právo bydlení v bytě od existujícího rodinněprávního vztahu – manželství, a jehož právo bydlení zaniklo rozvodem manželství, to v případě, kdy šlo o byt nacházející se v domě ve vlastnictví druhého manžela. V rozsudku z 29. 8. 2000, sp. zn. , dospěl k analogickému použití ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák., který upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu (služebního) byl za trvání manželství rovněž odvozen od existence manželství a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl, co do druhu (kvality) bytové náhrady pak k analogické aplikaci § 712 odst. 3 větě druhé obč. zák. Tyto závěry jsou použitelné i pro daný případ.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud, byť nezmínil analogické použití § 713 odst. 1 obč. zák., správně za použití analogie podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaná je povinna vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu, neboť neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by jí postačovalo náhradní ubytování. Vzal v úvahu dlouhodobě trvající rodinněprávní vztah, od něhož žalovaná odvozovala právní důvod užívání bytu (manželství s K. D. trvalo od roku 1984 do roku 2000), její věk a nepříznivý zdravotní stav, který žalovaná doložila lékařskou zprávou z 9. 4. 2008 (č. l. 89) a která byla čtena k důkazu při jednání soudu prvního stupně dne 6. 6. 2008 (č.l. 154). Správně také uvedl, že nelze přihlížet k náhradě, kterou má žalovaná teprve získat za spoluvlastnický podíl k nemovitosti v Jablonci nad Nisou, jestliže řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k této nemovitosti nebylo dosud skončeno.

Žalobci se použitými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, a Nejvyšší soud proto jeho dovolání zamítl ( ).

Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nevzniklo jim právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2011

JUDr. Marie R e z k o v á, v. r. předsedkyně senátu