Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3617/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně STAVUS, a. s., se sídlem Příbram V, Zdaboř, Poštovní ulice 6, IČ: 451 48 121, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII, ul. 28. října 184, proti žalovanému Ing. M. T., zastoupenému Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, o zaplacení částky 98.356,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. -111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně (pronajímatelka

„nebytových prostor v objektu č. p. 18 v Příbrami o výměře 263 m2 a o výměře 217 m2 pro provozování restaurace se sklady“

– dále jen „nebytové prostory“) se domáhala, aby jí žalovaný (nájemce nebytových prostor) zaplatil částku 98.356,70 Kč z titulu nájemného a úhrad za služby spojené s nájmem, které mu vyúčtovala za období od 28. února do 31. května 2006 a které nezaplatil.

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. -50, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 98.356,70 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. -111, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „“) odvolací soud – s odkazem na ustanovení , 2 a 3 , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, a na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů – dovodil, že uplatněný nárok je dán. K odvolacím námitkám žalovaného uvedl, že – z důvodů tam specifikovaných – soud prvního stupně nepochybil, postupoval-li podle a věc dne 24. února 2009 projednal v jeho nepřítomnosti. Odvolací jednání nařízené na den 16. února 2010 pak odvolací soud přes žádost žalovaného neodročil s odůvodněním, že jím označený důvod nelze pokládat za důležitý důvod k odročení jednání. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle a b/, odst. 3 Především namítl, že „nebyly splněny podmínky pro náhradní doručení (zásilky obsahující předvolání k jednání u soudu prvního stupně na den 24. února 2009)uložením, neboť se fyzicky nezdržoval ani nemohl zdržovat v místě trvalého bydliště a odvolací soud měl tuto skutečnost zkoumat a až následně vyvodit z tohoto důkazu závěr“. V této souvislosti dodal, že „se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, týkajícími se náhradního doručení před soudem prvního stupně, zejména co se týká nařízeného jednání na den 24.2.2009, kdy ve smyslu ust. a , ve znění účinném do 30.6.2009, má za to, že vzhledem k tomu, že se prokazatelně na místě trvalého bydliště nezdržoval, nemohla nastat ani fikce doručení“. Měl za to, že „soud prvního stupně tak nemohl ani dospět k závěru, že mu předvolání bylo doručeno řádně a včas, včetně toho, že na svoji obranu neuvedl žádné skutečnosti ani důkazy, které měly vyvrátit důkazy žalobce“, a že „v rámci svého odvolání uvedl skutečnosti a navrhl důkazy na svoji obranu“, avšak „odvolací soud s odvoláním na ust. argumenty nevzal v úvahu“. Rovněž namítl, že uvedeným postupem „došlo k porušení jeho práv zejména tím, že se nemohl vyjádřit k žalobě, účastnit se osobně jednání a navrhovat důkazy ve svůj prospěch“, že odvolací soud měl vyhovět jeho žádosti o odročení jednání a že „mu postupem soudů obou stupňů byla odňata možnost jednat před soudy a znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k dovolání prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). K vadám uvedeným v , a b/ a dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Uvedené vady jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost ( a násl. ).

V posuzovaném případě dovolatel v dovolání napadl mimo jiných i správnost právního názoru, že mu byly (dne 15. února 2009) účinně doručeny (v souladu s ustanovením , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „ před novelou“) žaloba a předvolání k jednání u soudu prvního stupně na den 24. února 2009. Na uvedeném názoru by však rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo např. jen tehdy, pokud by jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vydaný postupem podle před novelou, neboť v takovémto případě by pochybení soudu při hodnocení otázky účinnosti doručení žaloby a předvolání k jednání žalovanému znamenalo omyl v právním posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Jestliže však v souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na (hmotně)právním názoru, že je dán nárok na zaplacení nájemného a úhrad za služby ve výši 98.356,70 Kč, nemohlo mít případné nesprávné posouzení (procesní) otázky účinnosti doručení žaloby a předvolání k jednání dovolateli na správnost uvedeného názoru žádný vliv. Za této situace je – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) a k povaze uplatněných dovolacích námitek – zřejmé, že dovolatel zpochybnil postup soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího), který žalobu projednal a o ní rozhodl v jeho nepřítomnosti (tj. postup soudu podle před novelou). Jeho námitky jsou proto z obsahového hlediska podřaditelné pod tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu , neboť uvedeným postupem (šlo-li by o postup nesprávný) mu mohla být odňata možnost jednat před soudem. Dovolatel však přehlédl, že v případě nepřípustného dovolání je tato vada právně významná pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (viz výklad shora).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 146 odst. 3 a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.010,- Kč (, . ve spojení s , , , a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (, a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.262,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. června 2011JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu