Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4175/2009

33

Cdo 4175/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Geržou, advokátem se sídlem v Buchlovicích, Masarykova 273, proti žalovanému M. R., zastoupenému Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 5. března 2009, č. j. -69, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.940,- Kč k rukám Zdeňka Machálka, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j. -45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč s 20% úrokem p.a. od 19. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že si žalovaný od žalobce dne 18. 1. 1998 půjčil částku 100.000,- Kč, zároveň byl dohodnut 20% úrok a splatnost půjčky tím způsobem, že ji žalovaný vrátí, až ho žalobce k vrácení vyzve. Dopisem advokátky JUDr. V. R. ze dne 14. 8. 2007 žalobce žalovaného vyzval ke vrácení půjčené částky ve lhůtě do 31. 8. 2007, což se nestalo. K námitce promlčení vznesené žalovaným soud prvního stupně s odkazem na , (dále jen „obč. zák.“) uzavřel, že mezi účastníky bylo dosaženo dohody o splatnosti ve prospěch žalobce (věřitele) a promlčecí doba začala běžet až dnem následujícím poté, co byl žalovaný o plnění požádán; jiný výklad počátku běhu promlčecí doby (tj. že začala běžet následující den po uzavření smlouvy o půjčce) by znamenal, že by začala běžet před splatností dluhu.

Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. -69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Při nezměněném skutkovém základu sporu dovodil, že žalovaný měl půjčku vrátit, „až ho žalobce o vrácení poskytnuté půjčky požádá“. S odkazem na závěry vyjádřené v R 28/84 v případě takového ujednání je třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Žalobce (věřitel) mohl vyvolat splatnost dluhu dnem následujícím po poskytnutí půjčky a mohl tak své právo i vykonat podáním žaloby u soudu. Dnem 19. 1. 1998 tak začala běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula 19. 1. 2001. Byla-li žaloba podána až dne 23. 11. 2007, a žalovaný se dovolal promlčení, nezbylo než žalobu zamítnout. Jestliže splatnost půjčky byla sjednána ve prospěch věřitele (a nikoli dlužníka – žalovaného), nepřichází v úvahu aplikace § 564 obč. zák.

V dovolání, jehož přípustnost žalobce vyvozuje z (dále „ “), odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o splatnosti půjčky. Oproti skutkovým závěrům odvolacího soudu (že půjčka byla splatná na základě výzvy věřitele) prosazuje názor, že splnění dluhu bylo ponecháno na vůli dlužníka, jelikož záleželo jen na něm, zda se s žalobcem dohodne na okamžiku vrácení půjčky. Od chybného skutkového závěru se pak odvíjí i nesprávné právní posouzení věci v otázce počátku běhu promlčecí doby. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. – dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Dovolací důvod uvedený se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 1, pod č. C 8).

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).

Skutkový závěr, že doba splnění dluhu byla účastníky dohodnuta ve prospěch žalobce (věřitele) a nikoli ve prospěch dlužníka, opřel odvolací soud o písemné potvrzení o půjčce, o výzvu k vrácení půjčky ze dne 14. 8. 2007, a o výpověď obou účastníků řízení. Neobstojí tak tvrzení žalobce, že splatnost byla dohodnuta ve prospěch žalovaného (tj. že byla ponechána na jeho vůli).

Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z Dovolací důvod podle tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce prosazuje názor, že jeho právo na vrácení půjčky není promlčeno.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

Pro řešení otázky promlčení byl určující skutkový závěr, že doba splnění (splatnost) byla vázána na výzvu věřitele (tzn. ponechána na jeho vůli).

Na rozdíl od případů, v nichž je doba plnění ponechána na vůli dlužníka ( obč. zák.), výslovně neupravuje ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele. Není-li doba splnění ve smlouvě dohodnuta či jinak určena, je podle rozhodovací praxe soudů dlužník oprávněn plnit kdykoli i bez výzvy věřitele a věřitel je povinen takové plnění přijmout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. , též Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. . Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, strana 1000 – komentář k ). Je tomu tak proto, že nedošlo-li k dohodě o době plnění, nemohla být sjednána ani ve prospěch věřitele. Je-li však podle smlouvy doba plnění ponechána na vůli věřitele, pak je tím stanovena v jeho prospěch.

Obecně platí, že právo může být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák. ), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata;tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle obč. zák. Již v dřívější odborné literatuře (srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a , Komentář, Díl I., Panorama 1987, str. 319 a násl.) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu).

Byla-li splatnost dluhu dohodnuta ve prospěch věřitele (ponechána na jeho vůli), může věřitel dlužníka požádat o jeho splnění kdykoli. Za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je pak třeba považovat den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Akceptování názoru o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu podle libovůle věřitele.

Správně proto odvolací soud vázal při posouzení otázky promlčení práva na plnění počátek běhu tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh žalovanému vznikl a nikoli na okamžik, kdy se dluh stal na požádání věřitele splatným (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2011, sp. zn. , který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího je správné ( část věty před středníkem ) a dovolání žalobce zamítl.

Podle věty prvé, , a je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [ ], stanovená podle , , částkou 12.150,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle a 3 , ve výši 300,- Kč, a 20% DPH ve výši 2.490,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 24. června 2011

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu