Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1748/2009

33

Cdo 1748/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

 se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti žalovaným

1) Ing. P. H.

a

2) R. H.,

zastoupeným Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 46, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 20. listopadu 2008, č. j. -129, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 20. listopadu 2008, č. j. -129,

se ruší

a věc

se vrací

 tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 11. března 2008, č. j. -75, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 120.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 10. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní požádali dne 28. 8. 1990 Okresní národní výbor ve Zlíně o příspěvek na vybudování vestavby - nové bytové jednotky v půdních prostorech rodinného domu v K. č. p. 196, postaveného na pozemku parc. č. st. 246 (stavební povolení č. 239 vydal dne 29. 8. 1990 pod č. j. OÚPA 4120/90/Hej/K, Městský národní výbor ve Zlíně, odbor územního plánování a architektury). Dne 11. 9. 1990 s tímto národním výborem uzavřeli smlouvu o příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle (dále jen „ “), podle které obdrželi částku 120.000,- Kč, přičemž se (mimo jiné) zavázali dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření této smlouvy. Pro případ vzniku povinnosti vrátit tento příspěvek bylo ve smlouvě  o příspěvku (bod 5.) sjednáno omezení převodu nemovitosti podle a násl. obč. zák. v tehdy platném znění, se kterým vyslovila souhlas E. M. – podílová spoluvlastnice uvedených nemovitostí. V okamžiku uzavírání smlouvy o příspěvku byl každý z žalovaných podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu ¼. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve Zlíně dne 10. 10. 1990, pod č. Reg. . Na ukončenou stavbu bylo vydáno Magistrátem města Zlín dne 9.11. 2004, č. j. SÚ 6083/04/Chme, povolení k trvalému užívání (kolaudační rozhodnutí) vestavby nové bytové jednotky v půdních prostorech rodinného domku. Odkazuje na a ve znění , na , , a , ve znění účinném do 31. 12. 1991  (dále jen „obč. zák.“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní porušili závazek dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o příspěvku, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno až 9. 11. 2004. Desetiletá lhůta uplynula 11. 9. 2000 a jejím marným uplynutím vznikla žalovaným povinnost příspěvek vrátit. Námitky žalovaných o osobních důvodech, pro něž nástavbu nedokončili včas neshledal významnými, jelikož s takovými důvody nepočítá. Podle soudu právo žalobkyně na vrácení příspěvku neodporuje dobrým mravům. Bylo-li právo na vrácení příspěvku zajištěno omezením převodu nemovitosti, neobstojí žalovanými vznesená námitka promlčení, protože podle obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy se toto právo promlčuje v desetileté promlčecí době. Jestliže žalobkyně podala žalobu dne 1. 2. 2006, nemohlo – s přihlédnutím k obč. zák. v platném znění – dojít k promlčení jejího práva. Důvodnými neshledal soud prvního stupně ani výhrady k platnosti dohody o omezení převodu nemovitosti. Žalovaní byli sice podílovými spoluvlastníky nemovitostí, k nimž bylo zřízeno omezení převodu nemovitosti, každý jen v rozsahu ¼, nelze ovšem přehlédnout, že E. M., další spoluvlastnice, se zřízením tohoto práva souhlasila. To, že nebyla dlužnicí v hlavním závazkovém vztahu, soud prvního stupně nepovažoval za určující. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. , uzavřel, že omezení převodu nemovitosti bylo možno sjednat jak k dosud neexistující stavbě, tak i k části stavby.

  Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně změnil rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. -129, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, povinnost k zaplacení soudního poplatku žalovaným neuložil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Cituje ustanovení odstavců 1 – 6 smlouvy o příspěvku uzavřel, že nedošlo k platnému sjednání omezení převodu nemovitosti, v důsledku čehož se právo žalobkyně promlčelo v obecné tříleté promlčecí lhůtě a nikoli v desetileté podle § 109 obč. zák. v rozhodném znění. Předmět omezení převodu nemovitosti vymezený tak, že je jím „nástavba RD k. ú. K. č. p. 249 LV 174 stav. povolení dne 29. 8. 1990 č. j. 4120“, je totiž neurčitý. Označení nemovitostí neodpovídá tomu, jak byly zapsány v tehdejší evidenci nemovitostí, navíc nemovitost „nástavba RD“, podle zápisu v katastru nemovitostí, neexistovala a neexistuje. Jelikož tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. v tehdy platném znění, a protože samotný fakt registrace smlouvy nemůže neplatnost smlouvy v této části zhojit, je dohoda o omezení převodu nemovitosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Odvolací soud proto přihlédl ke vznesené námitce promlčení, neboť žalobkyni právo na vrácení příspěvku vzniklo 12. 9. 2000, takže promlčecí doba podle § 101 obč. zák. uplynula 12. 9. 2003, a žaloba byla podána až 1. 2. 2006. Nad tento rámec dodal, že neobstojí námitka žalovaných, že výkon práva žalobkyně  na vrácení příspěvku odporuje dobrým mravům, neboť ve věcech vrácení tohoto příspěvku nelze - s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. § 3 odst. 1 obč. zák.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , (dále jen „ “), žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem o promlčení jejího práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu v obecné tříleté promlčecí době, který je založen na neurčitosti, a tím i neplatnosti, dohody o omezení převodu nemovitosti. Prosazuje názor, že neurčitost v označení nemovitosti, ke které měl být zřízen tento zajišťovací institut, lze odstranit výkladem podle obč. zák. a to s přihlédnutím k celému obsahu y, na níž je zachycena a dohoda o omezení převodu nemovitosti. Jestliže neurčitost projevu vůle může mít svou příčinu v tom, že při právním úkonu měl jednající určitou vůli, ale nepodařilo se mu ji zcela jednoznačně vyjádřit, je dán prostor pro aplikaci výkladových pravidel, a soud je povinen se o výklad obsahu právního úkonu pokusit. Argumentujíc rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. , kritizuje závěr odvolacího soudu, že nemovitosti nebyly v dohodě o omezení převodu nemovitosti označeny shodně se stavem v evidenci nemovitostí, což vedlo k neplatnosti dohody. Přestože v bodu 5. smlouvy není explicitně uvedeno číslo popisné předmětného rodinného domu, je tento dům dostatečně určen katastrálním územím, parcelním číslem pozemku, na kterém je postaven, a listem vlastnictví, na němž byl v evidenci nemovitostí zapsán. Text tohoto ustanovení je potřeba vykládat v kontextu se zbývajícím obsahem smlouvy o příspěvku a s přihlédnutím k tomu, že stavba je identifikována též odkazem na vydané stavební povolení. Z něj nepochybně vyplývá, že předmětnou stavbou je rodinný domek na pozemku parc. č. st. 246 v k. ú. K., č. p. 196, což odpovídá údajům evidence nemovitostí. Jelikož příspěvek nebyl poskytnut na zhotovení novostavby, ale na změnu stavby – nástavbu, je v dotčeném ustanovení tento druh změny uveden. Správnost tohoto názoru potvrzuje i dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména rozsudky ze dne 18. května 2005, sp. zn. , a ze dne 30. září 2005, sp. zn. . S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. , podle něhož „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“, žalobkyně navrhla zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle

Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v , a b) a , případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Z provedených důkazů, v návaznosti na obsah spisu, se podává, že žalovaní jako podíloví spoluvlastníci (každý z ¼) domu č. p. 196 postaveného na pozemku parc. č. st. 246, zapsaného v evidenci nemovitostí na LV č. 174, pro obec Z., katastrální území K., požádali písemně dne 30. 8. 1990 o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu s odůvodněním, že podle stavebního povolení vydaného MěstNV Zlín ze dne 29. 8. 1990 číslo 239, č. j. 4120, provádějí stavební úpravu spočívající v nástavbě domu, kterou má vzniknout jeden byt. Stavební povolení č. j. OÚPA 4120/90/Hej/K, ze dne 29. 8. 1990, bylo vydáno odborem územního plánování a architektury Městského národního výboru ve Zlíně na základě jejich žádosti ze dne 14. 8. 1990, přičemž dotčený stavební úřad jím povolil na pozemku p. č. st. pl. 246, k. ú. K. umístění stavby – „vestavby nové b. j. do půdních prostor RD č. p. 196, Z. – K.“. Dne 11. 9. 1990 uzavřeli žalovaní (identifikováni kromě jména a příjmení též svými rodnými čísly) s Okresním národním výborem ve Zlíně „smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti“ (dále opět jen „smlouva“ nebo „smlouva o příspěvku“). Podle ustanovení bodu 1. smlouvy  občané (rozuměj žalovaní) provádějí na základě předloženého stavebního povolení ze dne 29. 8. 1990 číslo 239 vydaného „Z.“ výstavbu „nástavba – K.“ s tím, že na tuto výstavbu jim národní výbor poskytuje částku 120.000,- Kč (viz bod 2. smlouvy). Podle bodu 4. smlouvy se zavázali výstavbu provést v souladu  s platným stavebním povolením tak, aby  byly splněny podmínky ustanovení § 16 písm. b) vyhlášky, a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření této smlouvy; dále se zavazují rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Podle bodu 5. smlouvy pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a  4 této smlouvy občané „Ing. P. a R. H.“ berou na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle § 58 a násl. obč. zák., že nepřevedou své nemovitosti „nástavba RD k. ú. K. čp. 246 LV 174, stav. povolení dne  29. 8. 1990, č. j.  4120“ bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí.  Pod podpisy účastníků smlouvy je připojena ručně psaná poznámka „Souhlasím s převodem“, podpis „M. E.“ a razítko s textem „Státní notářství Zlín, Registrováno, dne 10. 10. 1990, pod č. Reg. , Tímto dnem nastaly právní účinky registrace“. Rozhodnutím Magistrátu města Zlín – stavebního úřadu ze dne 9. 11. 2004, č. j. SÚ 6083/04/Chme, bylo povoleno užívání stavby „vestavby nové bytové jednotky do půdních prostor rodinného domu č.p. 196“ Z., K.,  na pozemku st. p. 246 v katastrálním území K. u Z. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 21. 1. 2005, LV č. 174 pro k. ú. K. u Z., vázne omezení převodu nemovitostí na pozemku parc. č. st. 246  a na budově č. p. 196 podle dohody o omezení převodu nemovitostí registrované pod R III 3986/1990.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

Právní teorie (srovnej Češka, Z., a kolektiv, , Komentář, díl I., Praha, Panorama, 1987, str. 220 a násl.) společně se soudní praxí (viz R 22/1972, R 54/1973, R 32/1982) dospěla k závěru, že omezení převodu nemovitosti může vzniknout jen na základě smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem, a že dlužník může splnění svého závazku zajistit pouze omezením převodu celé nemovitosti, pokud je jejím jediným vlastníkem.Není přitom relevantní, že zajišťovaná pohledávka představuje pouze část hodnoty nemovitosti. Obdobná zásada platila i tehdy, byl-li dlužník pouze podílovým spoluvlastníkem nemovitosti. Pokud jde o omezení převodu nemovitosti vztahující se pouze na jednotlivý spoluvlastnický podíl, byl judikaturou vysloven názor, že smlouvu o tomto omezení uzavírá pouze podílový spoluvlastník, jehož se to týká. K této smlouvě nepotřebuje souhlas ostatních spoluvlastníků, i když jde o nemovitost v osobním podílovém spoluvlastnictví (R 22/1972); omezení převodu nemovitosti se vztahuje i na to, co po vzniku tohoto zajištění přibude k zajištěné nemovitosti.

Text smlouvy ze dne 11. 9. 1990, s přihlédnutím k obsahu stavebního povolení ze dne 29. 8. 1990, na které odkazuje, nevzbuzuje pochybnosti o tom, že státní příspěvek byl poskytnut na vybudování nástavby domu č. p. 196 postaveném na parcele č. st. 246 v katastrálním území K., obec Z., jehož vlastnictví je zapsáno na LV č. 174, a že vůlí jednajících stran bylo zajistit jeho případné vrácení omezením převodu nemovitosti podle a násl. obč. zák ve znění účinném do 31. 12. 1991. Neobratně použité slovní spojení v bodu 5. smlouvy, že žalovaní pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 této smlouvy nepřevedou své nemovitosti „nástavba RD, k. ú. K., čp. 246, LV 174, staveb. povolení dne 29. 8. 1990, č. j. 4120“, nemůže – s ohledem na celý obsah smlouvy a účel, k němuž směřovala – vést k závěru, že nemovitosti byly v právním úkonu, jenž ke své platnosti ze zákona vyžaduje písemnou formu, identifikovány neurčitě. Z toho, že další podílová spoluvlastnice E. M. vyslovila se smlouvou souhlas (připojením podpisu), jednoznačně vyplývá vůle žalovaných zatížit omezením převodu „celé“ nemovitosti, tj. pozemek parc. č. st. 246 a dům č. p. 196 postavený na parcele č. st. 246, a nikoliv jen jejich část; uvedení výsledku stavebních prací (nástavby) v bodu 5. smlouvy nevyjadřuje nic jiného než to, že se omezení převodu nemovitosti má vztahovat i na budoucí přírůstek stavby.  

Lze uzavřít, že posouzení platnosti právního úkonu z hlediska jeho určitosti odvolacím soudem je nesprávné, neboť při výkladu obsahu smlouvy nepostupoval podle § 35 odst. 2 obč. zák.; je-li chybný závěr o neplatnosti smlouvy o omezení převodu nemovitosti, nemůže obstát ani úsudek odvolacího soudu o délce promlčecí doby podle obč. zák., a nikoliv podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , část věty za středníkem, odst. 3, věta první, ).

Při posuzování důsledků vznesené námitky promlčení odvolací soud v dalším řízení neopomene zabývat se otázkou promlčení práva na úroky z prodlení (resp. délky promlčecí doby úroků z prodlení), jejíž řešení se již v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálilo (srovnej rozsudek ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 16. prosince 2010, sp. zn , a rozsudek ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. ). Sluší se ještě poznamenat, že rozhodovací praxe je jednotná i v řešení otázky aplikovatelnosti obč. zák. při rozhodování o vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 25. května 2010, sp. zn. , popř. ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. ).  

S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( , věta prvá a druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

 .

V Brně 24. června 2011

JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu