Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
E563014D4F56703BC1257A4E0067542A.html
HTML · 16.82 KB
No categories available
20 Cdo 3505/2009
U S N E S E N Í
Ing. M. Č.
A. D.
, pro částku 253.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 Nc 4734/2008 , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 27. 2. 2009, č. j. 31 Co 332/2008 -24, takto:
I. Dovolání do výroků II. o náhradě nákladů řízení a III. o nákladech exekuce
se odmítá
, jinak
se
dovolání
zamítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 28. 4. 2008, č. j. 16 Nc 4734/2008 -8, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k exekuci navržený rozsudek nenabyl právní moci a tedy ani vykonatelnosti, jelikož – jak bylo zjištěno ze spisu nalézacího soudu – odvolání povinného do pokladového rozsudku bylo považováno za včasné (usnesení z 29. 10. 2008, č. j. 7 C 98/2007 -54, jímž okresní soud odmítl odvolání povinného jako opožděné, bylo usnesením krajského soudu z 28. 1. 2009, č. j. 29 Co 21/2009 -72, změněno tak, že se odvolání neodmítá). S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1105/2005 a 20 Cdo 567/2006 pak krajský soud uzavřel, že rozhodnutí znějící na peněžité plnění, na jehož podkladě je exekuce navrhována, musí být formálně vykonatelné již v době zahájení exekučního řízení, kterážto podmínka v souzené věci splněna nebyla.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti podkladového rozsudku a zdůrazňuje, že v době nařízení exekuce byl rozsudek – opatřený doložkou právní moci a tedy mající charakter veřejné listin y – formálně vykonatelný. V závěru dovolání pak poukazuje na skutečnost, že uvedený rozsudek byl k odvolání povinného rozsudkem krajského soudu z 29. 4. 2009, č. j. 29 Co 415 , 416/2008-89, pravomocným 3. 6. 2009, jako věcně správný potvrzen.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ , odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ) není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. , které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 , věta druhá, o.s.ř. ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 , věta první, o.s.ř. ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o formální nevykonatelnosti podkladového rozsudku.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale také – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
V usnesení z 18. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1105/2005 , Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí znějící na peněžité plnění, na jehož podkladě je navrhována exekuce, musí být formálně vykonatelné již v době zahájení exekučního řízení. Tento okamžik je totiž významný v případech, kdy exekuce k vymožení peněžitého plnění bude provedena prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo podniku; v těchto případech (na rozdíl od srážek ze mzdy a přikázání pohledávky, při nichž je pořadí pohledávek určováno dnem, kdy plátci mzdy, peněžnímu ústav u nebo dlužníku povinného byl doručen exekuční příkaz) je pro pořadí pohledávek rozhodující den zahájení exekučního řízení (§ 332 odst. 1 , § 337c odst. 5 , § 338ze odst. 5 o.s.ř. ). K nabytí vykonatelnosti až později v průběhu řízení nelze přihlížet, neboť podání návrhu, s nímž není spojen vykonatelný exekuční titul, nemůže oprávněnému založit výhodnější pořadí pohledávky oproti oprávněným, kteří návrh podali (řádně) až poté, co se titul stal vykonatelným.
Stejný závěr přijatý v uvedených rozhodnutích pro exekuce nařizované a prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb. dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 21. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3567/2007 , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97/2010, pro výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu ; v jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že nabyl-li exekuční titul formální vykonatelnosti teprve po vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemohl tím být „dodatečně zhojen“ nedostatek formální vykonatelnosti existující v době vydání rozhodnutí soudu o nařízení výkonu. Ve světle tohoto závěru se jeví nerelevantním tvrzení dovolatele, že exekuční titul – rozsudek z 22. 1. 2008, č. j. 7 C 89/2007 -25, ve spojení s opravným usnesením z 25. 2. 2008 – byl rozsudkem odvolacího soudu z 29. 4. 2009 (tedy teprve po vydání rozhodnutí exekučních soudů obou stupňů) potvrzen.
Uvedené judikatorní závěry sdílí i literatura (srov. např. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 294, 365).
K argumentaci povinného, že exekuční titul byl opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti, připomíná Nejvyšší soud svou ustálenou judikaturu, např. usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, v jehož odůvodnění zopakoval závěr, že i když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, je oprávněn a povinen v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). Z uvedeného plyne, že samotná doložka právní moci a vykonatelnosti, jíž je podkladové rozhodnutí opatřeno, ještě nemusí bez dalšího znamenat, že v exekučním řízení nedospěje soud stran jeho (ne)vykonatelnosti s ohledem např. na další průběh nalézacího řízení k závěru, že v předmětné době rozhodnutí vykonatelné nebylo.
Dovolání směřuje výslovně také do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce, v této části však není přípustné.
Ustanovení § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že usnesení o nákladech řízení ani nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88); kromě toho nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující.
Protože tedy dovolání do výroků II. a III. přípustné není, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ), v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 , § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení měl právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu