Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3864/2010

U S N E S E N Í

V. V.

1) A. L.

, zastoupenému JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem Zábřeh, Valová 16, a

2) M. L.

, zastoupené opatrovnicí JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, o zaplacení částky ve výši 350.800,- Kč každým z žalovaných, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 3. 11. 2009, č. j. – 195, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

( )

Žalobkyně se žalobou domáhala po každém ze žalovaných částky 350.800,- Kč s odůvodněním, že žalovaní bez právního důvodu užívají nemovitost v jejím vlastnictví, aniž by za to poskytovali finanční náhradu, a že je v důsledku toho nucena užívat jiný byt za tržní nájemné, aniž by měla nárok na státní příspěvek na bydlení, z čehož ji vzniká škoda.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne ze dne 12.3.2009, č.j. -143, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č.j. -195, rozsudek soud prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovanému 1) je žaloba nedůvodná, neboť ten předmětnou nemovitost užíval na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24. 3. 1997. Jako s oprávněnou počítala uvedená smlouva i s žalovanou 2), která však vzhledem k duševní poruše nebyla způsobilá k právním úkonům. Smlouva tak byla v této části neplatná a žalovaná 2) užívala nemovitost žalobkyně bez právního důvodu. Odvolací soud však uzavřel, že výkon vlastnických práv žalobkyně v souzené věci odporuje dobrým mravům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v

, tj. má-li napadené rozhodnutí ve věci samé

zásadní právní význam.

Dle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li

„právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“

Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání namítala, že soudy nižších stupňů nepostupovaly správně, pokud její žalobu zamítly z důvodu, že nároky vyplývající z jejich vlastnických práv k nemovitosti, kterou užívají žalovaní, odporuje v souzené věci dobrým mravům. Zopakovala argumenty použité před soudy nižších stupňů, totiž že žalovaná 2) užívá nemovitost v jejím vlastnictví bez právního důvodu; že za toto užívání neposkytuje finanční náhradu ani ona ani žalovaný 1), jehož právní titul je sice založen smlouvou o zřízení věcného břemene, v níž však není otázka úplatnosti řešena. Dále uvedla, že je v důsledku výše popsaného stavu nucena bydlet v jiném bytě a platit tržní nájemné, přičemž vzhledem k vlastnictví předmětné nemovitosti, kterou však nemůže užívat, nemá ani nárok na státní příspěvek na bydlení.

K dovolání podala vyjádření žalovaná 2), a to prostřednictvím své opatrovnice. Uvedla, že dovolání v souzené věci není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a žalobkyně nepředkládá otázky judikaturou neřešené, které by obecně dopadaly na rozhodování soudů v obdobných případech.

Žalovaný 1) se k podanému dovolání nevyjádřil.

Předně ve vztahu k výrokům II a III. (výslovně napadeným dovoláním žalobkyně) rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť napadené nákladové výroky nejsou rozhodnutím ve věci samé ve smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. ) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení , , (srov. též rozhodnutí ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

Ve vztahu k výroku I. odvolacího soudu pak dovolání žalobkyně podle přípustné není, neboť dovolatelkou vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť pokud byla v souzené věci uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, která však neřešila otázku úplatnosti, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 19/2002, vyslovil právní názor, podle něhož:

„jestliže smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádný údaj o úplatnosti tohoto práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně.“

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že posouzení vznesené otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy vůči žalovanému 1) by nepřicházelo v souzené věci do úvahy již proto, že žalobkyni takové právo nenáleží.

Dále podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

„výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“

Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. ) se dobrými mravy rozumí

„souhrn společenských, kulturních o mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“

Dovolací soud připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor výkonu práva s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení , resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. ). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. , konstatoval, že

„zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“

Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. ). Dovolací soud pak neshledal, že by se závěry soudů nižších stupňů ohledně výkonu práva v rozporu s dobrými mravy významně odchylovaly od zjištěného skutkového stavu, byly nelogické či neodůvodněné, příp. nesly jiné znaky nepřípustné libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. ). Soudy nižších stupňů řádně zdůvodnily, že v souzené věci není pochyb o bezdůvodném obohacení žalované 2), která užívala předmětnou nemovitost bez právního důvodu, avšak s ohledem na okolnosti případu, tj. sociální a zdravotní situaci žalované 2) a skutečnost, že prarodiče prokazatelně podmiňovali darování nemovitosti žalobkyni tím, že oni a žalovaná 2) jako jejich dcera zde mohou dožít, by byl výkon oprávnění žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, náhrady škody či na vyklizení nemovitosti v rozporu s dobrými mravy. V souzené věci lze navíc zohlednit, že neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 24. 3. 1997, kterou měl být založen právní titul bydlení žalované 2) v nemovitosti žalobkyně, je dána pouze nezpůsobilostí žalované 2) k uzavření takové smlouvy. Bylo by proto v rozporu s požadavkem zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků ( ), pokud by negativní důsledky neplatnosti smlouvy šly k její tíži.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách

www.nsoud.cz

). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. , dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů je dán předně tím, že žalovanému 1) prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Ve vztahu k žalované 2) pak bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle věty první, , a Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, by vznikla povinnost zaplatit státu jím vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování opatrovnici ustanovené žalované 2) z řad advokátů ( ); žalobkyně však byla usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 5. 2010, č.j. -245, v řízení před dovolacím soudem osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek a proto jí povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení vůči státu nevznikla ( ).

O odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů opatrovnice žalované 2) rozhodne soud prvního stupně.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že na vedlejšího účastníka na straně dovolatelky, který v průběhu dovolacího řízení (resp. po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu) neprojevil žádnou procesní aktivitu, nelze pohlížet jako na účastníka dovolacího řízení, kterého by stíhala povinnost hradit náhradu nákladů dovolacího řízení (srov. přiměřeně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ; příp. Lavický P. in David, L. – Ištvánek, F. – Javůrková, N. – Kasíková, M. – Lavický, P. a kol.

. Komentář. I. díl.

Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 437, bod 9).

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 17. května 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.

předsedkyně senátu