Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4276/2009

29

Cdo 4276/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně AND, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Petra Bezruče 925/25, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 40767141, zastoupené JUDr. Miroslava Srbová, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 104, PSČ 101 00, proti žalovanému Ing. P. B., zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o zaplacení částky 153.153,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. -87, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.364,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. -66, uložil Městský soud v Praze žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 153.153,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % ročně od 15. prosince 1993 do zaplacení.

V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 153.153,- Kč s příslušenstvím zamítl.

Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalobkyně má dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č. j. -41, za společností OFERTA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45242135 (dále jen „společnost“) pohledávku ve výši 153.153,- Kč s příslušenstvím, splatnou dne 15. března 1993. Žalovaný je jediný jednatel společnosti ode dne 8. ledna 1992.

2) Výkon rozhodnutí nařízený k vymožení pohledávky žalobkyně nebyl úspěšný, neboť společnost nemá žádný postižitelný majetek a od roku 1993 neprovozuje žádnou činnost.

3) Společnost měla ke dni 31. prosince 1992 pohledávky za třetími osobami ve výši 2,240.000,- Kč. Tyto pohledávky musely být promlčeny v letech 1996 a 1997.

Žalobkyně dovozovala, že žalovaný jako jednatel společnosti porušil svoji povinnost jednat s náležitou péčí, když pohledávky společnosti řádně nevymáhal a dopustil, že došlo k jejich promlčení. Tím měl způsobit společnosti škodu a v souladu s ustanovením a , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ručí za závazky společnosti.

Odvolací soud (poté, kdy žalobkyni poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy postupem podle ustanovení , - dále též jen „ “) uzavřel, že „není prokázáno, že promlčením pohledávek po 1. červenci 1996 došlo ke škodě společnosti v důsledku porušení povinností ze strany žalovaného.“ Neuplatnění pohledávky za účelem stavení promlčecí doby „nemusí vždy znamenat porušení povinnosti ze strany jednatele společnosti, nýbrž jeho řádnou volbu v obchodní strategii“. Pohledávky navíc mohly zaniknout ještě před promlčením.

Odvolací soud zdůraznil, že základním předpokladem vzniku zákonného ručení jednatele za závazky společnosti podle ustanovení a obch. zák. je odpovědnost jednatele za škodu způsobenou společnosti. S ohledem na článek VIII bod 32 přitom důkazní břemeno o tom, že žalovaný porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře způsobil společnosti škodu, leží na žalobkyni.

Jelikož v projednávané věci nebylo prokázáno, že „v důsledku porušení povinností žalovaného jako jednatele vznikla společnosti škoda“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení ), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka zdůrazňuje, že žalovaný tím, že jako jednatel společnosti „neuplatnil“ její pohledávky, porušil svojí povinnost, v důsledku čehož vznikla společnosti škoda. Kdyby žalovaný „řádně uplatnil pohledávky společnosti za svými věřiteli“ (zřejmě míněno dlužníky), „tak by společnost mohla získat částku 2,241.000,- Kč a splnit i závazek vůči žalobkyni“. Podle názoru dovolatelky „to, že nebylo prokázáno kdy, za kým a v jaké výši pohledávky vznikly, nemůže být bráno“ k její tíži.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozsudku a navrhuje, aby dovolání bylo jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění , podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , není však důvodné.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák. nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti, je v souladu s označenými ustanoveními a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. , ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. , ze dne 27. března 2008, sp. zn. 72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. či ze dne 15. září 2010, sp. zn. ).

Správným je taktéž závěr, podle něhož důkazní břemeno o tom, že jednatel společnosti nejednal s péčí řádného hospodáře, nese ohledně jednání, k nimž došlo před 1. lednem 2001, žalobce a nikoliv dotčený jednatel (srov. článek VIII bod 32 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. , k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. ).

Taktéž důsledky neprokázání předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou společnosti odvolací soud posoudil v souladu s ustanovením a odst. 3 a ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86).

Dovolatelka spatřuje porušení povinnosti žalovaného jakožto jednatele společnosti v tom, že nevymáhal (blíže nespecifikované) pohledávky společnosti, v důsledku čehož došlo k jejich promlčení. Současně dovozuje, že tím způsobil společnosti škodu ve výši odpovídající výši pohledávek společnosti podle stavu účetnictví společnosti k 31. prosinci 1992.

Jak však správně uzavřel odvolací soud, neuplatnění pohledávek způsobem předvídaným v ustanovení § 402 a násl. obch. zák. nemuselo být samo o sobě porušením povinnosti jednat s náležitou péčí. Pro úvahu, zda byl jednatel povinen pohledávky vymáhat, je významné (mimo jiné) i posouzení případné úspěšnosti takového postupu (jenž odvisí např. od možnosti společnosti prokázat vznik, výši i trvání uplatněné pohledávky) a reálnosti jejího (alespoň částečného) vymožení. V případě dlužníka, který zjevně není schopen své závazky splnit ani částečně, popř. v situaci, kdy společnost není s to prokázat svá tvrzení ohledně vzniku, výše a trvání pohledávky, aniž by takový stav způsobil sám jednatel, by naopak v rozporu s náležitou péčí (péčí řádného hospodáře) mohlo být – podle okolností případu – podání žaloby a vynaložení dalších nákladů na vedení soudního řízení. Jinými slovy to, zda jednatel bude pohledávky společnosti vymáhat, je věcí jeho úvahy v rámci obchodního vedení, jež musí být učiněna s ohledem na všechny okolnosti.

Dovolatelce se tedy nepodařilo v řízení prokázat ani splnění prvního z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou společnosti, a to porušení povinnosti žalovaným. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelka neprokázala ani vznik škody a její výši (jež rozhodně nelze bez dalšího ztotožnit s výší promlčených pohledávek podle stavu účetnictví společnosti).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle (dále jen „ “), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení bodu 4 a vyhlášky činí sazba odměny 33.340,- Kč. Takto určená sazba se podle vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 16.670,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 3.394,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 20.364,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. března 2011

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu