Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2371/2009

30

Cdo 2371/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. S., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné – Fryštátu, Karola Śliwky 126/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 108.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. – 78, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 108.600,- Kč, a v části téhož výroku co do částky 72.400,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. V dalších výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalobkyně se původně po žalované domáhala zaplacení částky 500.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí na základě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby.

Z trestního spisu byly okolnosti daného případu zjištěny následovně. Usnesením Policie České republiky ze dne 15. 6. 2005 ve spojení s usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 17. 6. 2005 o zamítnutí stížnosti bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin kuplířství a trestný čin znásilnění. Usnesením Okresního ředitelství Policie České republiky ze dne 11. 8. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 6. 2005 bylo rozhodnuto o vzetí žalobkyně do vazby a usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 9. 2005 bylo rozhodnuto o trvání důvodů této vazby a ponechání žalobkyně ve vazbě. Dne 13. 12. 2005 byl vydán Krajským soudem v Ostravě příkaz k propuštění žalobkyně z vazby a stejného dne byla žalobkyně z vazby propuštěna. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2006, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2007, byla žalobkyně zproštěna obžaloby, jelikož se ani v jednom jejím bodě nepodařilo prokázat, že by se skutek stal.

Dne 17. 7. 2007 podala žalobkyně žalobu na náhradu nemajetkové újmy u Okresního soudu v Karviné. K výzvě soudu žalobkyně dne 17. 12. 2007 uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž vyjádřením žalované ze dne 15. 1. 2008 bylo žalobkyni sděleno, že její žádosti nemůže být vyhověno.

Soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku ve věci samé ze dne 6. 3. 2008, č. j. – 26, žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť dovodil, že na tento případ nelze vztáhnout úpravu o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění novely provedené (dále jen „“). Zmíněnou novelou došlo ke konstituování nároku z titulu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Nárok uplatněný žalobkyní je nárokem na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím vydaným před účinností , konkrétně rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 6. 2005 a rozhodnutím o vzetí do vazby ze dne 17. 6. 2005 a jejím prodloužení, přičemž se v tomto případě nejedná o případ uvedený v čl. II této novely.

Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008, č. j. – 36, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí vydaným před účinností (tj. před 27. 4. 2006) lze přiznat bez ohledu na čl. II. citovaného zákona, jestliže nárok není promlčen podle . Subjektivní promlčecí lhůta v délce šesti měsíců podle a počíná běžet právní mocí rozsudku, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, tedy rozsudku ze dne 19. 12. 2006 s právní mocí dne 18. 1. 2007. Žaloba byla podaná dne 17. 7. 2007, a tedy včas.

Odvolací soud, v rozsudku proti němuž směřuje dovolání, tento svůj právní názor potvrdil s tím, že naopak není správný názor, že se žalobkyně dověděla o vzniku újmy již dnem vyhlášení rozsudku, tedy dne 19. 12. 2006, neboť běžela odvolací lhůta ještě státnímu zástupci k podání odvolání a teprve datem 18. 1. 2007 bylo najisto postaveno, že žalobkyně byla všech obvinění zproštěna a až tohoto dne se dověděla o vzniku nemajetkové újmy.

Co se týče výše zadostiučinění, přihlédly oba soudy ke znění a 2 a také k závažnosti újmy žalobkyně vzniklé v důsledku uvalení a trvání vazby, čímž došlo k omezení osobní svobody a rodinného života žalobkyně, zvláště pak k nemožnosti pečovat o nezletilé děti. Nepostačovalo tak konstatování porušení práva a bylo na místě poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, považoval za přiměřenou částku 600,- Kč za každý den trvání vazby, což představuje za 81 dnů (správně: za 181 dnů – pozn. Nejvyššího soudu) 108.600,- Kč.

Proti potvrzující části tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a jeho důvodnost opírá o tvrzení spočívající v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.

Žalovaná především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčen. Počátek běhu promlčecí doby počíná dnem, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě. „Vzhledem k tomu, že nemajetková újma je odvozena od nezákonného rozhodnutí, je třeba běh lhůty odvodit v souladu s ode dne doručení předmětného nezákonného doručení, kterým je den 10. 1. 2008“ (správně tedy: „(…) ode dne doručení rozhodnutí, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, tedy dnem 10. 1. 2007“ – pozn. Nejvyššího soudu). Výzva k plnění byla žalované doručena až dnem 17. 12. 2007, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. U soudu lze pak nárok uplatnit teprve poté, co škodu neuspokojí žalovaná. V případě, že poškozený takový postup nezvolí, je jeho žaloba předčasná. Aby soud získal pravomoc k projednání takové věci, musí být dodržen zákonem stanovený postup, včetně předchozí výzvy k náhradě škody. Teprve den podání výzvy má za následek přerušení promlčecí lhůty. Soudy se pak v této věci nezabývaly ani tím, zda ve znění vůbec umožňuje odškodnit nemajetkovou újmu, jejíž vznik je poškozeným vyvozován ze skutečnosti, že byl v rámci trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, zastavením či postoupením věci jinému orgánu, vazebně stíhán. Je totiž třeba, aby byla naplněna podmínka existence rozhodnutí, které ruší nezákonné rozhodnutí. Rozhodnutí o vzetí žalobkyně do vazby však pro nezákonnost zrušeno nebylo. Nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu není dán. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části věcně správný a dovolání žalobkyně je nedůvodné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „“

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil.

Dovolání je i důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatelka nenamítala, že by řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody ( ).

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že „zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je po novele , provedené , podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení , byť k ní došlo před účinností Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení podle předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle ustanovení “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 11/2010, sešit č. 1-2/2010, uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Ve svém dalším rozhodnutí však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy soud prvního stupně takto nepostupoval a zároveň žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena orgánu uvedenému v zákona , u nějž měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle zákona , v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a tento orgán dal najevo, že jej uspokojit nehodlá, by zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolacím soudem pouze z tohoto důvodu a trvání na postupu podle postrádalo rozumný smysl, nemohlo by naplnit účel sledovaný ustanovením , bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. ).

V daném případě byly všechny tyto podmínky splněny, neboť žalobkyně podala žalobu dne 17. 7. 2007, která byla dne 10. 9. 2007 společně s platební rozkazem doručena žalované. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 12. 9. 2007 nárok žalobkyně neuznala mimo jiné z důvodu, že tvrzená nemajetková újma měla vzniknout v období od 16. 6. 2005 do 1. 12. 2005, tedy v době před účinností , a „nárok na nemajetkovou újmu nebyl dán“. Doba šesti měsíců podle již dávno uplynula. Nelze se tedy ztotožnit s tím, že by žaloba byla podána předčasně.

Co se týče počátku běhu promlčecí doby podle věty první , je třeba nejdříve vyřešit, zda zákon přiznává právo na přiměřené zadostiučinění za vzetí do vazby a za držení v ní v situaci, kdy posléze nedojde k pravomocnému odsouzení osoby vazebně stíhané, resp. ke shledání takové osoby vinnou za skutek, v souvislosti s nímž byla do vazby vzata.

V se stanoví, že „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“

Stávající ustálená judikatura stojí na závěru, že podle stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (tedy rozhodnutím, jímž byl obžalovaný, případně obviněný shledán vinným ze spáchání trestného činu) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. ). Tento závěr přitom vychází z extenzivního výkladu, podle něhož se jedná o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu .

Hovoří-li tedy o nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu, je třeba takovým nezákonným rozhodnutím rozumět i vedení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Z toho tedy vyplývá, že podle , ve znění lze nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívajícím ve vedení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (k tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. ).

Jestliže zákon zakotvuje právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím spočívajícím v zahájení a vedení trestního stíhání, které nebylo pravomocně skončeno tím, že by obviněný, popř. obžalovaný byl shledán vinným ze spáchání trestného činu, pro který se takové trestní stíhání vede, je výkladem a minori ad maius nutno dospět k závěru, že zákon takové právo přiznává i za vzetí a držení obviněného, popř. obžalovaného ve vazbě, jestliže trestní řízení, v jehož průběhu byl stíhaný vzat do vazby, skončilo stejně (zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby). Jinými slovy řečeno, jestliže zákon přiznává náhradu nemajetkové újmy již za to, že vůči někomu bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím soudu, pak tím spíše za obdobných okolností takové právo přiznává za vzetí osoby stíhané do vazby a držení v ní. To proto, že držení ve vazbě má zpravidla daleko závažnější negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění atd., než-li samotná skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Obvykle sice dojde ke vzniku nemajetkové újmy kumulativně na základě obou uvedených skutečností (k tomu viz i zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ), neboť není myslitelné, aby osoba byla vzata do vazby bez toho, aby bylo proti ní zahájeno trestní stíhání (viz § 67 tr. řádu), nicméně není na překážku, jestliže osoba poškozená žádá odškodnění jen za uvalenou vazbu.

Potud je tedy rozhodnutí odvolacího soudu souladné s dosavadní rozhodovací praxí.

Nicméně odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby ve smyslu věty první . Je především nutno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. , v němž zdejší soud při výkladu zmíněného ustanovení dospěl k závěru, že „počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá.“ Nejvyšší soud tedy vyšel ze stejných předpokladů posuzování běhu subjektivní promlčecí doby podle věty první jako je tomu u počátku běhu tříleté promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle téhož zákona.

Je zřejmé, že pro posouzení opodstatněnosti vazby je rozhodující výsledek trestního řízení, tedy obdobně jako v to, že obžalovaný (resp. obviněný) nebyl odsouzen, resp. nebyla vyslovena jeho vina za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 75). Nejvyšší soud již dříve uvedl, že „subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 20/2011; lze navíc poukázat na to, že obdobný závěr byl přijat již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. , dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Není přitom rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle .

V daném případě byl zprošťující rozsudek vyhlášen dne 19. 12. 2006, a žalobkyně byla u tohoto vyhlášení přítomná. Promlčecí doba podle věty první začala tedy plynout dne 20. 12. 2006 a skončila dne 20. 6. 2007. Jestliže žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila až dne 17. 7. 2007, je třeba souhlasit se žalovanou, že tento nárok již nelze soudním rozhodnutím přiznat, neboť je promlčen.

Rozsudek odvolací soudu je z tohoto důvodu nesprávný. Dovolací soud proto postupoval podle , části věty za středníkem, a tento rozsudek zrušil, přičemž věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, věta první, ). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (, věta druhá,

Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (, části první věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 21. dubna 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu