Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5220/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. R. B., zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, 28. října 31, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. se sídlemPraha 5, Radlická 333/150, o zaplacení částky 231.697,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. -200, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. června 2002, č. j. -60, zamítl žalobu o zaplacení 851.320,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. -113, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s odvolacím soudem, že stanovení úrokové sazby způsobem „bazická sazba“ (která činila ke dni uzavření smlouvy 12,3 %) zvýšená o 5 % ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků je určitým ujednáním o způsobu stanovení výše úroků. Výhradu dovolatele, že věc měla být posouzena podle § 269 odst. 3 obch. zák., neshledal opodstatněnou, neboť zde nebyl splněn předpoklad, že výše úroků nebyla ve smlouvě o úvěru dohodnuta. Odvolacímu soudu však nepřisvědčil, že je platné ujednání smluvních stran, podle něhož úvěrující banka mohla bez dohody s úvěrovým dlužníkem změnit výši úroků z poskytnutého úvěru. Vyslovil, že ve smlouvě o úvěru může být sazba úroků určena konkrétní výší nebo způsobem stanovení její výše. V druhém z uvedených případů je pak nezbytné rozlišovat, zda způsob stanovení výše úrokové sazby vychází jen z objektivních kritérií nezávislých pouze na vůli jedné ze smluvních stran, nebo zda byť jen jedno z kritérií takovému požadavku nevyhovuje. Je-li ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích a je stanoven, popřípadě je určitelný i den rozhodný pro změnu výše této sazby, nemá změna těchto kritérií za následek změnu smlouvy o úvěru, nýbrž jde jen o určení výše sazby úroků ke konkrétnímu datu. Odvolacímu soudu vytkl, že (stejně jako soud prvního stupně) pojem „cena vlastních zdrojů“ nevyložil a nevypořádal se s argumentací žalobce, že cenu vlastních zdrojů nelze považovat za objektivní (na bance nezávislý) ukazatel. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž nesprávné.

Odvolací soud na to usnesením ze dne 10. října 2006, č. j. -125, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2003, č. j. -90, pro nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal přitom na to, že i pro soud prvního stupně je závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. -165, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 231.697,60 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 619.622,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. května 2008, č. j. -200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 20. května 2008, č. j. -200, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2007, č. j. -165, ve výroku ukládajícím jí platební povinnost ve výši 231.697,60 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, není přípustné podle , , ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „ “ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2006, pod č. 20). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle je tudíž přípustné pouze k řešení právních otázek, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Uplatnění dovolacího důvodu podle zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.

Žalovaná s odkazem na dovolací důvod podle odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru, že ujednání ve smlouvě o úvěru, podle něhož banka byla oprávněna bez dohody s dlužníkem měnit výši úroků z úvěru ve smyslu článku 28 úvěrových podmínek, je neplatné a že ke změně výše úroků nemohlo platně dojít, aniž se smluvní strany písemně dohodly na změně smlouvy. I když sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny především na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů (výslechu svědka J., smlouvy o úvěru a jejích úvěrových podmínek) a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Výhrady k závěru, že „cena vlastních zdrojů“ nebyla objektivním kritériem, že banka mohla její výši svým chováním přímo či nepřímo ovlivnit a že důležitá změna smlouvy mohla být provedena pouze písemně, směřují proti skutkovým, nikoli právním závěrům. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 46). Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybňovala právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti části smlouvy o úvěru argumentací, že cena vlastních zdrojů nemohla být ovlivněna subjektivním rozhodnutím banky, ale objektivně politikou ČNB, vývojem sazeb na mezibankovním trhu a samotným trhem, který tyto zdroje bance nabízí, že cena vlastních zdrojů neměla vliv na výši bazické sazby a že úvěrové podmínky v rozhodném období nevylučovaly možnost důležité změny smlouvy konkludentním jednáním dlužníka, napadla tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle Z dovolací argumentace je zřejmé, že žalovaná formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a vyšel z její verze skutku), musel by dospět k odlišnému posouzení věci, a to, že je platné ujednání ve smlouvě o úvěru, podle něhož banka byla oprávněna bez dohody s dlužníkem měnit výši úroků z úvěru, a že se banka na úkor dlužníka bezdůvodně neobohatila ( obč. zák.).

Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné výtky žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněné, že se soudy neřídily závazným právním názorem dovolacího soudu a nezabývaly se tím, zda změny bazické sazby byly dány objektivními faktory, že i když neučinila protinávrh či neuplatnila námitku započtení, měly soudy přihlédnout k tomu, že i dlužník se v průběhu úvěrového vztahu (tj. do zaplacení úvěru) na úkor banky bezdůvodně obohatil tím, že na úrocích po 1. 3. 1998 platil méně, než kolik bylo písemně sjednáno, a že soudy neustanovily znalce k posouzení odborné otázky ceny vlastních zdrojů a vývoje úrokových sazeb. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle Ten sice může výjimečně přípustnost dovolání podle založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.

Námitka žalované, že soudy při rozhodování použily nesprávné ustanovení obch. zák., není způsobilá založit přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud na věc uvedené ustanovení neaplikoval. Irelevantní je též námitka, že výše „bazické sazby IPB“ byla pro účastníky smlouvy kdykoli seznatelná, jelikož právní závěr odvolacího soudu o částečné neplatnosti úvěrové smlouvy nevychází ze skutečnosti, že tato sazba nebyla seznatelná, ale ze skutečnosti, že smluvní ujednání dávalo bance možnost jednostranně měnit úroky bez vazby na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria, a to prostřednictvím ukazatele „cena vlastních zdrojů“. Obdobně je tomu s výtkou, že se soudy měly při rozhodování řídit a 3 obch. zák. a přihlédnout ke všem okolnostem případu a zavedené praxi, jelikož tyto okolnosti nemohly ovlivnit závěr o neplatnosti části smluvního ujednání.

Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl podle věty první a

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a ; žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. března 2011

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.

předsedkyně senátu