Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 605/2009

U S N E S E N Í

V. P.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2008, č. j. -95, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. února 2006, č. j. -68, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 105.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 2. 2003 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že sdělením obvinění dne 6. 9. 1999 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona; téhož dne byl žalobce zadržen a usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 9. 1999, č. j. -8, byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 5. 6. 2001. O obžalobě, podané pro daný skutek, rozhodl Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 20. 1. 2003, č. j. -459, jímž žalobce obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil. Před vzetím do vazby, od října 1998 byl žalobce bez zaměstnání, neměl žádný výdělek, ba ani příslib uzavření pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele. Žádosti o odškodnění za vykonanou vazbu, kterou u Ministerstva spravedlnosti žalobce uplatnil dopisem ze dne 31. 3. 2003, žalovaná nevyhověla.

Žalobou uplatněný nárok posoudil odvolací soud podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody za vykonanou vazbu podle žalobci nepřísluší, neboť v době vzetí do vazby neměl žádný výdělek a neprokázal ani sjednání budoucího zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele; výkonem vazby mu proto žádná majetková újma (škoda) nevznikla. Jestliže žalobce – pokračoval odvolací soud – neprokázal skutečnosti o vzniku škody, nelze mu přiznat ani náhradu škody paušální částkou podle

Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal nesprávnost skutkového závěru soudu o uzavření pracovního poměru a tvrdil, že v době, kdy byl vzat do vazby, měl dohodnuto uzavření pracovní smlouvy se společností SAPID, spol. s r. o.; dospěl-li odvolací soudu k jinému závěru, při němž zpochybnil věrohodnost žalobcem označených důkazů, jde o závěr, který – podle názoru žalobce – nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce dodal, že vzhledem k délce vazby bylo pro něj obtížné opatřit věrohodné důkazy o svém možném pracovním uplatnění. S odkazem na novelizaci , provedenou , dovozoval, že jednotlivá ustanovení musí být vykládána ve prospěch poškozených, jimž za vykonanou vazbu vždy přísluší alespoň paušální náhradu ušlého zisku. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Proti výroku I odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku I) potvrzen (aniž jde o případ přípustnosti dovolání podle , již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovém závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení Při úvaze o tom, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že jedním z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle je vznik majetkové újmy (zde ušlého zisku), který prokazuje poškozený. Tomu, kdo vznik škody neprokázal, nelze podle názoru odvolacího soudu poskytnout odškodnění ani paušální částkou podle

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu – které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel – může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

Podle (ve znění účinném do 26. 4. 2006 – před novelou provedenou ) se náhrada ušlého zisku poskytuje ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.

Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci (poškozeném). Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá, což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. ). Lze proto uzavřít, že k náhradě škody podle ustanovení a nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by žalobce do vazby vzat nebyl.

Na právě uvedených závěrech nic nezměnila ani novelizace provedená , jímž bylo (mimo jiné) dotčeno i ustanovení tak, že nyní se poskytuje náhrada ušlého zisku v prokázané výši a není-li to možné (rozumějme prokázat její skutečnou výši), pak za každý započatý den náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170,- Kč, přičemž i nyní musí být pro vznik odpovědnosti státu současně splněny shora uvedené podmínky, tj. i vznik škody (v podobě ušlého zisku).

V posuzované věci odvolací soud také správně dovodil, že k odškodnitelné ztrátě na výdělku za dobu vazby může výjimečně dojít i tehdy, nepracoval-li poškozený v době vzetí do vazby, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Poškozený ovšem musí prokázat, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno (tzn. že se s ním předběžně dohodl na době nástupu a pracovním zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít (srov. např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. , ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. ; obdobně též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. , ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že v době vzetí do vazby žalobce neměl žádný výdělek a že neprokázal ani sjednání budoucího zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele, je závěrem skutkovým (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), který v tomto dovolacím řízení – v němž žalobci dovolací důvod podle k dispozici není – dovolacímu přezkumu nepodléhá, byť žalobce tyto své námitky nesprávně podřazuje důvodům podle a

Jelikož v označených právních otázkách rozsudek odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu přípustné není ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2011

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu