Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3302/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2009, č. j. – 97, takto:

O d ů v o d n ě n í ( ):

Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal v záhlaví uvedené částky jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu Plzeň – město v trestním řízení. Tento nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že v usnesení uvedeného soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , kterým bylo nařízeno pozorování žalobce ve zdravotnickém u, nebylo uvedeno, že stížnost, jež je proti tomuto usnesení přípustná, má odkladný účinek.

Soud odvolací k tomu uvedl, že odkladný účinek stížnosti, kterou žalobce proti tomuto usnesení podal, nastala ze zákona. O této stížnosti rozhodl Krajský soud v Plzni dne 14. 9. 2005 tak, že ji zamítl a až následně, dne 21. 4. 2006, vydal soud prvního stupně usnesení, kterým vzal žalobce do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. K namítanému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nedůvodném vazebním umístění žalobce ve zvláštním oddělení nápravného zařízení tedy nedošlo.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v plném rozsahu“ dovoláním, v němž zopakoval, že v usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , nebyl v rozporu s § 116 odst. 2 tr. ř. poučen o tom, že stížnost proti tomuto usnesení má odkladný účinek. Nebylo tak vydáno „žádné řádné usnesení s nabytím právní moci o umístění žalobce ve zvláštním oddělení nápravného zařízení ve vazbě, oddělení psychiatrie (…)“. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „přikázal soudu věc znova projednat tak, jak nařizuje zákon a mezinárodní dohody a Úmluva.“

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “ Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( ).

Dovolatel ovšem dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepřekládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly.

Nad rámec odůvodnění dovolací soud konstatuje, že i kdyby v uvedeném usnesení trestního soudu absentovalo poučení o tom, že stížnost proti němu má odkladný účinek, a i kdyby takové pochybení bylo považováno za nesprávný úřední postup (což soudy obou stupňů správně vyvrátily), v osobnostní sféře žalobce nemohla tato skutečnost způsobit žádnou újmu, neboť stížnost proti tomuto usnesení žalobce podal, v důsledku čehož usnesení nabylo právní moci až rozhodnutím Krajského soudu v Plzni o zamítnutí stížnosti. To znamená, že k odkladu účinku rozhodnutí ve skutečnosti došlo, a to v souladu se zákonem.

Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. března 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu