Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3298/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. -106, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2008, č.j. -69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem specifikovaných pozemků (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit specifikované pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu určený soudní poplatek (výrok V.). Soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Neshledal důvodnou ani žalobu o vyklizení předmětných pozemků. Vycházel přitom ze skutkové zjištění, že žalobce neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce. Žalobě o vyklizení předmětných pozemků nebylo možno vyhovět ani z důvodu uchopení se držby těchto pozemků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č.j. -106, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků II. (výrok o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a V. (výrok o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek) jako věcně správné rozhodnutí podle potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud jednotlivé výroky odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku. Ve vztahu k výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné smlouvy, se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že neobstojí ani úvaha žalobce o preventivní povaze určení neplatnosti kupní smlouvy ve výrokové části rozsudku s ohledem nejen na účastníky smlouvy, ale i ve vztahu k dalším možným pokusům o „ohrožení práva v dané kategorii právních vztahů.“ Také výrok III. rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud věcně správným. Žalobce se v řízení domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit. Jednalo se zde o vindikační žalobu podle § 126 obč. zák., která s ohledem na předmět vlastnictví, kterým jsou nemovitosti, měla podobu žaloby vyklizovací. Pro úspěch s tímto žalobním požadavkem by musely být kumulativně splněny tři předpoklady. Předně by musel žalobce prokázat, že je aktivně legitimován k takovému žalobnímu požadavku. O naplnění tohoto předpokladu není - již s ohledem na pravomocný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně - žádných pochyb. Dále by žalobce musel prokázat, že žalovaný do jeho vlastnického práva nějakým způsobem zasahuje a že se tak děje ze strany žalovaného neoprávněně. Žalobce však v tomto řízení ani netvrdil již druhý předpoklad pro úspěch žaloby na vyklizení, a sice existenci zásahů do jeho vlastnického práva ze strany žalovaného. Žalobce netvrdil, že by žalovaný na daných pozemcích měl umístěny nějaké věci, nebo by tyto pozemky užíval, anebo že tak s jeho svolením činily třetí osoby. Žalobce s takovými tvrzeními nepřišel ani v odvolání. Z obsahu odvolání se lze domnívat, že žalobci se může spíše jednat o vydání držby či o uložení povinnosti žalovaného pozemek protokolárně předat. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaný pozemky držel ve smyslu držby faktické. Nápravy zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se pak žalobce domohl určením vlastnického práva. Uložení povinnosti k protokolárnímu předání nemovitostí „nemá oporu v zákoně - ani v citovaném ust. .“ Ochrana vlastnického práva podle ust. obč. zák. neznamená, že se vlastník domůže zjištění stavu předmětu jeho vlastnictví za účelem důkazní situace v eventuálních dalších sporech.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu ( ) vyplývá, že dovolatel dovoláním brojí do části meritorního výroku I., jímž byly potvrzeny meritorní výroky I. (zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a III. (zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné pozemky), a dále do nákladového výroku II. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel z ustanovení a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Pokud jde o tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, dovolatel se s právním názorem odvolacího soudu neztotožňuje, přičemž stran dovolací argumentace zcela odkazuje na své dovolání, které podal (jako ve shodné věci) proti rozsudku téhož odvolacího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. , „v němž podrobně svůj právní názor odůvodnil.“ Ohledně žaloby na vyklizení předmětných pozemků dovolatel namítá, že mu nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité věci, bylo prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitosti užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, nebo nemovitosti užívají s jeho souhlasem jiné osoby. Nebylo mu proto ani známo, že by měl tvrdit například, že část předmětných pozemků užívá třetí osoba, nebo že jiné pozemky jsou třeba zapleveleny, jsou na nich rostlinní škůdci, nachází se na nich skládka apod., tedy že zde má žalovaný své věci. Dovolateli to nebylo známo zejména proto, že již v řízení před soudem prvního stupně nebyli účastníci řízení poučeni podle , 3 Soudy obou stupňů si především neujasnily podmínky a předpoklady, za nichž může dojít k zániku držby. Dovolatel pak v další části svého dovolání se zaměřuje na institut držby, odkazuje na odbornou literaturu a polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud") zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zrušil též v dotčených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu (v uvedeném rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.

Podle čl. II. - přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Poněvadž rozsudek odvolacího soudu byl vydán (vyhlášen) dne 15. dubna 2009, dovolací soud při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené

Dovolatel své dovolání směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pokud jde o uplatněný dovolací důvod nijak nevymezil.

Podle odst. věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle věty prvé dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Uplatnění dovolacího důvodu podle předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v a 3 samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat [( věta prvá ) k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. , in www.nsoud.cz).

Takovou absencí okolností (vymezujících in concreto uplatněný dovolací důvod) je postiženo dovolání i v situaci, kdy dovolatel odkazuje na dovolání, které měl podat v jiné (skutkově obdobné) věci.

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno ( , ), se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení věty první odmítnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , in www.nsoud.cz.).

Z vyloženého je zřejmé, že absence vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění (toho kterého) dovolacího důvodu ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, znemožnila Nejvyššímu soudu přezkoumat (takto neúplným dovoláním) napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle a věty první odmítl.

Zbývá nyní posoudit dovolání dovolatele proti další části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil specifikované pozemky. V tomto směru Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu , odst. 3 totiž může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Jak je ovšem zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí spojuje s řešením právní otázky týkající se vydání držby nemovité věci. Tato otázka ovšem nebyla určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, který při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce, a následně posuzoval, zda za takto zjištěného skutkového stavu lze přistoupit k aplikaci hmotněprávního pravidla chování obsaženého v obč. zák., když v tomto směru žalobu dovolatele považoval za žalobu vindikační. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud při řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků (implicite) vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. ).

K tomu, aby bylo možno dovozovat, že žalobce se domáhá uchopení držby nemovité věci, je nezbytné konstruovat žalobní petit nejen na vyklizení označené nemovitosti, ale i na předání její držby. V daném případě ovšem dovolatel takto svůj žalobní návrh nekonstruoval, přičemž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a který podrobil subsumpční úvaze v rámci řešení otázky, zda za takto zjištěného skutkového stavu věci jsou splněny podmínky pro aplikaci § 126 odst. 1 obč. zák. ve smyslu uložení povinnosti žalovanému, aby označené pozemky vyklidil. Do takto odvolacím soudem vyřešené právní otázky dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nevstupuje, když s výtkou, že nebyl soudy ve smyslu poučen, namítá, že mu „nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité věci, bylo rozhodné tvrzení a prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitost užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, nebo nemovitosti užívají s jeho souhlasem jiné osoby.“ Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v uvedeném směru postaveno (což je pro posuzování přípustnosti dovolání určující) na řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků při zjištění, že žalovaný do vlastnického práva žalobce nijak nezasahuje, nikoliv na řešení otázky uchopení se držby těchto pozemků. Pokud se pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku zmiňuje o problematice uchopení držby pozemků, činí tak pouze s ohledem na vypořádání se s takto dovolatelem uplatněnou odvolací argumentací, nikoliv v důsledku toho, že by dovolatel takový návrh (vycházeje z obsahu jím podané žaloby) uplatnil.

Lze tedy uzavřít, že z pohledu odvolacím soudem řešené právní otázky vyklizení předmětných pozemků dovolatel žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v dovolání nevymezil, přičemž Nejvyšší soud ani neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo judikaturou dovolacího soudu (viz např. shora již cit. rozhodnutí dovolacího soudu). Jinak řečeno, skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a který pro své meritorní rozhodování převzal odvolací soud, z nějž při posuzování přípustnosti dovolání vycházel i Nejvyšší soud (srov. ), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku k danému právně kvalifikačnímu závěru.

Tím, že dovolatel v dovolání vytýká oběma soudům, že vůči němu nesplnili svou poučovací povinnost ve smyslu o . s. ř., uplatňuje také dovolací důvod ve smyslu , (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uplatnit i v případě dovolání podaného podle , ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , in www.nsoud.cz). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku týkající se výkladu procesněprávního předpisu, jež by po právní stránce měla mít zásadní význam ve smyslu

Nepřípustnost dovolání podle současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Vzhledem k tomu, že dovolání v předmětné věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první a odmítl.

Dovolatel výslovně napadl též výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ovšem není přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele i proti posledně uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první, , a per analogiam, neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci ustanovení stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. února 2011

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.

předseda senátu