Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4512/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem, se sídlem v Blansku, Masarykova 12, PSČ 678 01, proti žalovanému Ing. I. M., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009, č. j. -302, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.668,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení , (dále jen „ “) a na ustanovení čl. I. , a (dále jen „ “) – uzavřel, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu netvrdil existenci žádného úkonu, v důsledku kterého by pohledávka (rozuměj pohledávka ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalobcem společnosti ZAMAR Service I., s. r. o. dne 8. dubna 1999 ve výši 200.000,- Kč), k jejímuž zajištění směnka sloužila, (vskutku) zanikla.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. -302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – zdůraznil, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, sloužila k zajištění pohledávky žalobce za společností z titulu smlouvy o půjčce. Důkazní břemeno ohledně kauzální námitky, spočívající v tvrzení, podle něhož byla směnkou zajištěná pohledávka zaplacena, tížilo žalovaného, který se mohl ubránit povinnosti platit na směnku pouze tehdy, prokázal-li by, že dlužník (společnost) kauzální pohledávku zaplatil. Důkazní břemeno v tomto směru žalovaný neunesl a správnost směnečného platebního rozkazu se mu tak zpochybnit nepodařilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení, zda „odvolací soud nezatížil řízení vadou, když neposkytl účastníku řízení poučení podle ustanovení “ Podle názoru dovolatele totiž odvolací soud vyhodnotil jeho tvrzení, která byla v nalézacím řízení považována za nesporná, resp. za prokázaná, jinak než soud prvního stupně, a to aniž žalovanému poskytl poučení dle výše zmíněného ustanovení .

Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení , tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přitom zdůrazňuje, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. V případě, kdy soud prvního stupně považuje určitá tvrzení žalovaného za prokázaná a odvolací soud stejná tvrzení a důkazy hodnotil opačným způsobem, měl by účastníka řízení o tom vyrozumět a poučit jej podle ustanovení ; v opačném případě dochází k narušení základních zásad civilního procesu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak současně založeno na výkladu norem procesního práva a argumentace žalovaného o nesprávném použití správného právního předpisu je uplatnitelná v režimu dovolacího důvodu podle ustanovení

Dále dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, který úhrady ze strany společnosti vůči žalobci nepovažoval za platby na v té době jedinou splatnou pohledávku žalobce za společností a naopak „akceptoval protiprávní započtení těchto úhrad žalobcem na dosud nesplatné pohledávky“. „I tato skutečnost představuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a zakládá dovolací důvod podle ustanovení “.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce s dovoláním žalovaného nesouhlasí a považuje je za ryze účelové a spekulativní.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999 pod číslem 84, a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. , ze dne 28. května 2008, sp. zn. a ze dne 25. února 2009, sp. zn. , popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tímto judikatorním závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se žalovanému nedostalo poučení podle ustanovení , když takové posouzení (rozuměj posouzení, zda soudy nižších stupňů poučení ve smyslu ustanovení poskytly či nikoli) nepřináší odpověď na žádnou právní otázku, natož na otázku zásadního právního významu.

Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že při úvaze o tom, zda v poměrech projednávané věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení , nemohl přehlédnout, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nebylo tvrzeno, že by směnkou zajištěná pohledávka byla zaplacena, nýbrž pouze uvedeno, že půjčka ve výši 200.000,- Kč byla uhrazena tím, že byly odběrateli uhrazeny pohledávky vůči společnosti. Z takto formulovaného námitkového tvrzení ovšem na zaplacení směnkou zajištěné pohledávky usuzovat nelze.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle , která podle ustanovení , , a a činí 6.090,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 7.668,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 21. prosince 2010

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu