Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2327/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně K. C., akciová společnost „v likvidaci“, zastoupené JUDr. P. T., advokátem, , proti žalovanému R. Ř., , zastoupenému Mgr. M. H., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v  Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. -247, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č. j. -247, potvrdil rozsudek ze dne 14. prosince 2005, č. j. -207 (původně „…-208“), kterým Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. června 2002,  č. j. -18, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 688.457,- Kč s 6% úrokem od 13. června 2000 do zaplacení, odměnu 2294,86 Kč a náklady řízení.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení a 4 (dále jen „ “) a ustanovení čl. I (dále jen „ “) - přitakal  závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Vycházeje z toho, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně výhrady vyplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím právem stíhá „dlužníka“, odvolací soud zdůraznil, že „zákonnou podmínkou“ (rozuměj podmínkou pro přijetí závěru o existenci takového rozporu) „je uvedení (a prokázání) konkrétního rozporu obsahu vyplněné směnky s rozsahem vyplňovacího práva uděleného akceptantem směnky - žalovaným“. „Jestliže v projednávaném případě žalobkyně doložila tvrzení o vyplnění blankosměnky údaji předpokládanými ve směnečném vyplňovacím prohlášení prohlášením datovaným dnem vyhotovení blankosměnky a podepsaným žalovaným (přičemž pravost této y včetně podpisu nebyla v řízení namítána), pak již tento listinný důkaz svědčí o nedůvodnosti námitky žalovaného“. „Okolnosti vyplňování směnky zjištěné svědeckými výpověďmi, příp. výpovědí účastnickou nezpochybnily věrohodnost uvedeného listinného důkazu předloženého žalobkyní“. Proto odvolací soud vyhodnotil jako správný postup soudu prvního stupně, který pro nadbytečnost další dokazování neprováděl.

Konečně „na doplnění“ uvedl, že neshledal pochybení soudu prvního stupně „v hodnocení ostatních námitek žalovaného v celém jím uplatněném rozsahu“ [soud prvního stupně dovodil, že: a) směnka má všechny náležitosti vyžadované , b) prohlášení žalovaného o vyplnění „směnky“ bylo neformálním jednáním žalobkyně /správně remitenta“/ přijato, čímž „byla mimosměnečná smlouva uzavřena“ a c) žalovaný existenci tvrzené rozvazovací podmínky vztahující se k trvání jeho směnečného závazku neprokázal].

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení a spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „právní povahy vyplňovacího práva směnečného ve vztahu k důkaznímu břemenu ve směnečném řízení, když dle názoru žalovaného není vyplňovací právo zvláštním směnečným právem, ale na posouzení jeho obsahu by měly být aplikovány v daném případě ustanovení , (dále jen „obč. zák.“)“.

Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení a b) , tj., že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů včetně jím uplatněné procesní obrany a nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je odvolací soud (a soud prvního stupně) učinil. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazňuje, že „opravňuje-li povinný majitele směnky (blankosměnky) k doplnění údajů na směnce  (v daném případě směnečné sumy), a namítne-li následně povinný nedodržení majiteli směnky poskytnutého vyplňovacího oprávnění v  konkrétním rozsahu, přičemž toto  své prohlášení prokazuje směnečným prohlášením, kterým disponuje, je na žalobci, aby toto vyvrátil a prokázal, že směnka byla vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením jemu (remitentovi směnky) uděleným povinným“. Zastává názor, že „na posouzení obsahu směnečného prohlášení měly být aplikovány příslušné ustanovení části osmé hlavy první , s tím, že ve smyslu ustanovení obč. zák. došlo ke změně obsahu práva remitenta na vyplnění směnky a toto oprávnění bylo omezeno na dobu uvedenou v prohlášení předloženém žalovaným“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když v daném případě nejsou splněny podmínky tímto ustanovením určené.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam  nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec  (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení  nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle  ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Ačkoli dovolatel vymezuje otázku, jejíž řešení má - podle jeho názoru - zásadní právní význam, ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, tj. polemizuje se závěrem, podle něhož neprokázal, že trvání jeho povinnosti zaplatit směnku bylo omezeno způsobem předvídaným v jím předložené verzi směnečného vyplňovacího prohlášení. Uplatňuje tak (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze. Současně nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelem kladené otázky nespočívá a že v obecné poloze ji Nejvyšší soud zodpověděl v rozhodnutí ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. (tam formuloval závěr, podle kterého dohoda o důvodech vystavení směnky není jako smluvní typ upravena obchodním ani /ani jiným právním předpisem/ a podle okolností případu může mít povahu občanskoprávní nebo obchodněprávní).

Závěr, podle něhož důkazní břemeno (k jeho definici viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86) ohledně důvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, je pak v rozhodovací praxi soudů ustálen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. a ze dne 28. července 2005, sp. zn. , uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84 a č. 9, ročník 2005, pod číslem 146, jakož i ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. ) a odvolací soud jej, byť použil  ne zcela přiléhavou argumentaci, respektoval.

Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení , , a v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle ustanovení , a s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu