Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2909/2010

26

Cdo 2909/2010

ROZSUDEK

město Soběslav

, se sídlem v Soběslavi, nám. Republiky č. 59/I, zastoupeného JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se sídlem v Kardašově Řečici, nám. J. Hrubého 72, proti žalovanému

B. K.

,

zastoupenému Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330,

o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. května 2009, č. j. -44, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. ledna 2009 č. j. -51 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. května 2009, č. j. -44,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14.1.2009, č. j. -51, byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt I. kategorie o velikosti 1+1 ve II. podlaží domu č.p. 109/I na nám. Republiky v Soběslavi a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jakož i nahradit náklady řízení u soudu prvního stupně. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že nájem bytu sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím doby ke dni 30.9.2008 a žalovanému tak již po tomto datu nesvědčí užívací právo k bytu. Soud prvního stupně nepřihlédl k žalovaným tvrzeným a dokazovaným skutečnostem o tíživé finanční situaci, pro kterou mu vznikl dluh na nájemném, a to proto, že pro rozhodnutí o jeho vyklizení z předmětného bytu tato zjištění nepovažoval za významná. Uvedl, že předmětem řízení není zkoumání dluhu na nájemném (resp. výpověď z nájmu bytu), ale vlastnická žaloba podle . Skončil-li nájemní poměr sjednaný na dobu určitou uplynutím času, pak nájemce zásadně nemá právo na bytovou náhradu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7.5.2009, č.j. -44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za správné považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně s tím, že pro rozhodnutí v dané věci bylo podstatné pouze zjištění, že nájemní vztah mezi účastníky skončil ve smyslu a žalovaný tak předmětný byt nadále užívá bez právního důvodu a žalobce se zcela oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva. Za zcela bezvýznamné považoval tvrzení žalovaného o důvodech vzniku dluhu na nájemném a důvodech, pro které jej není schopen splácet; proto soud prvního stupně důkazy provedené k tomuto tvrzení blíže nehodnotil a ani odvolací soud se odvolacími námitkami tohoto druhu nemusel zabývat.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, když přípustnost dovolání shledává v ust. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud zcela pominul obranu žalovaného založenou na tvrzení, že je v tíživé sociální situaci, že neměl dostatek peněz na uhrazení nájmu a že dluh na nájemném uhradit chtěl, ale nebyl mu poskytnut úvěr. Dále poukazoval na to, že je starobní důchodce a nemá jinou možnost bydlení. S ohledem na tyto skutečnosti se však odvolací soud měl zabývat úvahou, zda žaloba na vyklizení není v rozporu s dobrými mravy a žalobu na vyklizení zamítnout, či vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady. Dovolatel přitom poukazuje na závěry uvedené rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2000, sp.zn. , ze dne 21.3.2001, sp.zn. , či rozhodnutí ze dne 1.6.2001, č.j. . Jestliže však soudy obou stupňů vedeny nesprávným právním názorem tyto skutečnosti nezjišťovaly, nemohly ani úplně zjistit skutkový stav a jejich rozhodnutí jsou tak zatížena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný dále uvádí, že pokud by řádně platil nájemné, byla by nájemní smlouva prodloužena na další období. Žalobce jako obec je navíc povinna vytvářet podmínky pro uspokojování potřeb bydlení svých občanů (srov. ustanovení z.č. o obcích). Proto dostal-li se žalovaný do tíživé sociální a finanční situace, kterou se snažil řešit, pak se i s ohledem na tento úkol obce jeví uložení povinnosti vyklidit byt (navíc bez bytové náhrady) vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s dobrými mravy. Domáhá se tak zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v průběhu posledních dvou let na nájemném ničeho neuhradil a jeho dluh na nájemném tak činí přibližně 70.000,- Kč. Žalovaný přes tvrzenou tíživou situaci na nájemném neplatil ani minimální částku, měl po mnoho let před rozhodnutím problémy s placením nájemného a nevyužil možnosti doplacení dlužného nájemného ve splátkách. S povinností obcí vytvářet podmínky pro uspokojování potřeb bydlení svých občanů koresponduje povinnost občanů plnit si své základní povinnosti, nebo se o to alespoň pokusit. Dovolání proto nepovažoval za důvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 ( Čl. II, bod 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda skutečnost, že nájemce užívající byt na základě nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou neplatil po určitou dobu nájemné pouze z důvodu objektivně špatné sociální situace má či nemá vliv na posouzení nároku žalobce z hlediska ustanovení .

Dovolatel tak odvolacímu soudu rovněž vytkl absenci právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení přisoudit zásadní právní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2004, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 2008, sp. zn. ). Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustálené soudní praxi však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , z 29. března 2006, sp. zn. , a z 23. dubna 2008, sp. zn. ).

Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. , a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. ).

Jinými slovy uplatňuje-li nájemce skutečnosti rozhodné z hlediska (jak v této věci implicitně učinil žalovaný), pak se soudy musí touto obranou zabývat. Je-li rozpor jednání pronajímatele s dobrými mravy prokázán, přichází v úvahu podle okolností případu diferencovaná ochrana nájemce i v situaci, kdy byt užívá bez právního důvodu.

Z uvedeného plyne, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný a dovolací důvod podle byl užit opodstatněně. Protože důvod pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu dopadá i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle , věta druhá zrušil i tento rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Táboře.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem, ), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( , věta třetí, ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 19. ledna 2011JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu