Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4575/2009

26

Cdo 4575/2009

ROZSUDEK

, se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Dlážděná 1003/7, adresa pro doručování: Brno, Kounicova 26, proti žalovanému

A. N.

, bytem zastoupenému JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2009, č. j. -123, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. -104, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku

„klenební pole mostního objektu č. 1, 2, 3, 4, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18a, 18b na ulici D. o celkové výměře 514,64 m2, nacházející se v objektu dopravy postaveném na p. p. č. 272/1 v katastrálním území město B., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B.-m. pro okres B.-m., obec B.-s., katastrální území město B. na listu vlastnictví č. 146“

(dále též jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č. j. -123, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 5. června 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor (tam specifikovaných klenebních polí) na dobu určitou v trvání 17,5 roků od kolaudace objektu (čl. III. nájemní smlouvy), že následně uzavřeli

„Dodatek č. 1“

a

„Změnu č. 2“

k nájemní smlouvě, že v čl. II nájemní smlouvy byl vymezen účel užívání pronajatých nebytových prostor tak, že mělo jít o

„prodej potravinářského zboží přes ulici a provozování obchodu a služeb“

(klenební pole č. 1 – 4),

„obchodní a průmyslové zboží“

(klenební pole č. 10),

„potraviny a občerstvení“

(klenební pole č. 11 a 12),

„potraviny včetně balíčkového masa, vinárna, mléčná jídelna, bistro, přípravna a zázemí provozoven“

(klenební pole č. 13 – 17), a

„sklad“

(klenební pole č. 18a) a že v čl. VII byl žalovanému udělen souhlas s podnájmem předmětných nebytových prostor. Dále zjistily, že podnájemní smlouvou ze dne 17. října 1996 přenechal žalovaný (nájemce nebytových prostor) Pavlu Hanákovi jako podnájemci do užívání část předmětných nebytových prostor, konkrétně klenební pole č. 1 – 4 a 13 – 18a (dále jen „podnajaté prostory“), za účelem provozování obchodu a služeb, hostinské činnosti, herny s kulečníky a výherních a nevýherních automatů, že dopisem ze dne 24. března 1999 (doručeným žalovanému dne 29. března 1999) žalobkyně (pronajímatelka nebytových prostor) dala žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „výpověď ze dne 24. března 1999“, resp. „výpověď“) a že ve výpovědi použila výpovědní důvod podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni dání výpovědi (dále jen „ “), který specifikovala tak, že

„nájemce užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou“

(tj. v rozporu s nájemní smlouvou ze dne 5. června 1993, ve znění Dodatku č. 1 a Změny č. 2).

Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že výpověď ze dne 24. března 1999 je – z důvodu absence skutkového vymezení použitého výpovědního důvodu a nebytových prostor užívaných v rozporu s nájemní smlouvou – neurčitá a tudíž absolutně neplatná ( , , ve znění účinném ke dni dání výpovědi – dále jen „obč. zák.“). Nadto dovodily, že i kdyby byla výpověď platná, vztahovala by se jen na tu část nebytových prostor, která byla podnájemcem užívána v rozporu s nájemní smlouvou (klenební pole č. 13 – 17), a nikoli na nebytové prostory jako celek. Proto žalobu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle V dovolání především vyjádřila nesouhlas s právním názorem, že výpověď je neplatná pro neurčitost z důvodu absence skutkového vymezení uplatněného výpovědního důvodu a nebytových prostor užívaných v rozporu s nájemní smlouvou. V této souvislosti namítla, že nestanoví, že písemná výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor musí obsahovat přesnou konkretizaci výpovědního důvodu. Měla za to, že pokud by tento požadavek musel být naplněn, pak by to zákonodárce v zákoně výslovně uvedl; použil by výrazu „musí“, jak to ostatně učinil např. v ustanoveních a 6 (či v obč. zák. nebo v , ). Dodala, že navíc dopisem ze dne 30. dubna 1999 uplatněný výpovědní důvod blíže specifikovala slovy

„Klenba č. 13-17 je užívána v rozporu s čl. II nájemní smlouvy č. 059/3 ze dne 05. 06. 1993.“

. Rovněž namítla, že nemá oporu v zákoně a ani ve smluvním ujednání závěr, že i kdyby byla výpověď platná, vztahovala by se pouze na tu část nebytových prostor, která byla užívána v rozporu s nájemní smlouvou. Podle jejího mínění není podstatné, že v rozporu s nájemní smlouvou byly a nadále jsou užívány pouze

„některé nebytové prostory“

, neboť zákonodárce použil v textu

„gramaticky jednotné číslo“

(viz dikce „nájemce užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou“). Z toho dovozovala, že

„porušení smlouvy, třeba užíváním pouze jednoho nebytového prostoru k jinému účelu než stanoví smlouva, nese v případě výpovědi sankci v podobě ukončení celého nájemního vztahu“

. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( a odst. 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod podle , jímž lze vytýkat pochybení ve zjištěném skutkovém stavu věci.

Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila dovolatelka vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle , a to námitkou, že výpovědní důvod podle dopisem ze dne 30. dubna 1999 blíže specifikovala (konstatováním, že

„Klenba č. 13-17 je užívána v rozporu s čl. II nájemní smlouvy č. 059/3 ze dne 05. 06. 1993“

).

Rozsudek odvolacího soudu je založen především na právním názoru, že výpověď ze dne 24. března 1999 je absolutně neplatná podle obč. zák. pro neurčitost. Správnost tohoto právního názoru dovolatelka zpochybnila námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ), že nestanoví, že písemná výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor musí obsahovat přesnou skutkovou specifikaci uplatněného výpovědního důvodu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda pro absenci skutkového vymezení uplatněného výpovědního důvodu podle lze výpověď z nájmu nebytových prostor pokládat za neurčitou, a proto absolutně neplatnou ve smyslu obč. zák. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle Naopak – z posléze uvedených důvodů – nepokládal dovolací soud za zásadně právně významnou otázku, zda by se výpověď, i kdyby byla platná, vztahovala jen na tu část nebytových prostor, které byly užívány v rozporu s nájemní smlouvou, nebo na nebytové prostory jako celek, tj. otázku, jejíž řešení dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle v dovolání rovněž zpochybnila.

Podle a 3 je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ve smyslu pronajímatel může písemně vypovědět nájem na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže nájemce užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou.

V soudní praxi není pochyb o tom, že výpověď z nájmu nebytových prostor je jednostranným (adresovaným) právním úkonem a jako taková musí vyhovovat především obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v § 34 a násl. obč. zák. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněného pod č. 43 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Mezi náležitosti právního úkonu patří tedy mimo jiné i určitost. Určitost se týká jeho obsahové stránky; neurčitý právní úkon je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost sice může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák. (podle citovaného ustanovení je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem), avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.

Zákon (srov. ) předepisuje pro výpověď pronajímatele z nájmu nebytových prostor (pod sankcí absolutní neplatnosti – obč. zák.) písemnou formu.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem y, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Tyto právní názory lze bez dalšího vztáhnout i na výpověď z nájmu nebytových prostor jako jednostranný hmotněprávní úkon pronajímatele.

Uvedené teze se v poměrech výpovědi z nájmu nebytových prostor v konečném důsledku prosadí tak, že pro řešení otázky určitosti výpovědi ze dne 24. března 1999 bude právně významná pouze obsahující uvedenou výpověď a že projev vůle pronajímatele vtělený do písemné výpovědi je určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Pokud nelze nedostatek určitosti odstranit ani výkladem (ve smyslu obč. zák.), jde o právní úkon neplatný.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky – s odkazem na své rozsudky z 9. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 121 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a z 27. září 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 4 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tento rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 143 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) – již v rozsudku ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. , dovodil, že sjednají-li si pronajímatel a nájemce nebytových prostor možnost ukončení nájmu na dobu určitou výpovědí, mohou si dohodnout i výpovědní důvody. Pro úplnost zbývá dodat, že v rozsudku ze dne 25. února 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž pod č. 38 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud – v poměrech , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “) – dovodil, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v a 3

Z citované judikatury vyplývá, že účastníci právního vztahu nájmu nebytových prostor sjednaného na dobu určitou si mohou dohodnout i jiné (další) výpovědní důvody, než jaké jsou vyjmenovány v a 3 V případě absence takové dohody může pronajímatel vypovědět nájem nebytových prostor před uplynutím sjednané doby nájmu pouze z důvodů uvedených v Při řešení otázky neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor podle obč. zák. pro neurčitost pak ovšem nelze ztratit ze zřetele, že bez toho, aniž by nájemce věděl, z jakého konkrétního (zákonného či smluvního) důvodu je nájem nebytových prostor vypovídán, nemá možnost posoudit, zda je výpověď pronajímatele oprávněná, a tudíž ani příležitost na danou situaci adekvátně reagovat. Z hlediska možnosti zhodnotit opodstatněnost výpovědi pronajímatele z nájmu nebytových prostor tak nájemce – objektivně vzato – nemůže bez rozumných pochybností vnímat jako zcela určitý projev vůle takovou výpověď, v níž není uvedeno, z jakého konkrétního důvodu mu byla dána. Dovolací soud proto zastává názor, že nejen pro účely naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu, nýbrž i z důvodu právní jistoty účastníků nájemního vztahu a možnosti obrany ze strany nájemce, je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu nebytových prostor na dobu určitou uvedl důvod, pro který je vypovídán nájem před uplynutím sjednané doby, ledaže jde o případ, kdy se účastníci nájemního poměru dohodli na možnosti vypovědět nájem nebytových prostor na dobu určitou i bez udání důvodu (o takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná). Požadavku na uvedení výpovědního důvodu přitom pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na některé ustanovení , příp. na jiný (dohodnutý) důvod výpovědi, nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod (odkazem nebo citací příslušného zákonného ustanovení či smluvního ujednání) skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně nebo v dohodě uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního úkonu pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem; jinak je výpověď absolutně neplatná ( obč. zák.).

V posuzovaném případě bylo součástí skutkového stavu věci (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle – viz výklad shora) rovněž zjištění, že dovolatelka ve výpovědi ze dne 24. března 1999 odkázala na ustanovení , avšak takto použitý výpovědní důvod nijak skutkově nevymezila, neboť pouze – slovy zákona – uvedla, že

„nájemce užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou“

; jinak řečeno výpovědní důvod podle citovaného ustanovení – ve smyslu shora uvedeného – (náležitě) skutkově nevymezila, a to specifikací okolností, které ho zakládají. Z výpovědi tedy není jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, čím (jakým konkrétním jednáním) žalovaný porušil nájemní smlouvu, tj. není v ní uvedeno, jaké konkrétní okolnosti použitý výpovědní důvod zakládají. Výpověď je proto neurčitá, a tudíž absolutně neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pro úplnost zbývá dodat, že na splnění základních náležitostí právního úkonu, jakým je i určitost projevu vůle, lze usuzovat jen podle okolností, za nichž byl aktuálně učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. ). I kdyby tedy součástí skutkového stavu bylo zjištění, že dovolatelka dodatečně dopisem ze dne 30. dubna 1999 výpovědní důvod podle blíže specifikovala (konstatováním, že

„Klenba č. 13-17 je užívána v rozporu s čl. II nájemní smlouvy č. 059/3 ze dne 05. 06. 1993“

), nemohlo by mít toto zjištění žádný vliv na celkový závěr o neurčitosti výpovědi, která byla žalovanému doručena již dne 29. března 1999. Navíc ani zmíněná specifikace citovaného výpovědního důvodu by z hlediska určitosti výpovědi nebyla dostačující, neboť ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) z ní není objektivně identifikovatelné konkrétní (nezaměnitelné) závadné (nájemní smlouvu porušující) jednání nájemce.

Lze uzavřít, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Je-li v posuzovaném případě správný právní názor, že výpověď je pro neurčitost neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. (pro absenci skutkového vymezení uplatněného výpovědního důvodu), je – logicky vzato – nerozhodné, zda je správný závěr o tom, že i kdyby výpověď platná byla, vztahovala by se jen na tu část nebytových prostor, jež byla podnájemcem užívána v rozporu s nájemní smlouvou (klenební pole č. 13 – 17), a nikoli na nebytové prostory jako celek. Za této situace není ohledně posléze uvedené otázky splněna podmínka existence zásadního významu po stránce právní, a dovolací soud se z tohoto důvodu – a rovněž z důvodu nadbytečnosti – již touto otázkou nezabýval.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání ( ) – jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2011

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu