Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2477/2010

U S N E S E N Í

a) Ing. M. P.

, a

b) Mgr. S. P.,

bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem Kostelec nad Labem, Neratovická 218, proti žalovanému

F. L.

, o zvýšení nájemného a o zaplacení částky 84.322,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -68, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu dne 10. 8. 2006 (po její změně připuštěné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2009, č. j. -39) se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že výše nájemného za užívání bytu č. 16 o velikosti 1+1, II. kategorie, v 5. nadzemním podlaží domu na adrese P. 4, S. 766/19 (dále jen „předmětný byt“), který má v nájmu žalovaný, činí od 1. 9. 2006 částku 7.636,- Kč a dále, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 84.322,- Kč (tj. rozdíl mezi nájemným, jež žalovaný platil ve výši 1.613,- Kč měsíčně a místně obvyklým nájemným ve výši 7. 636,- Kč měsíčně za období od 1. 7. 2005 do 30. 8. 2006).

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. -45, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na určení výše nájemného, neboť v době podání žaloby již byl (od 31. 3. 2006) účinný zákon upravující zvyšování nájemného, a to , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „ “). Pokud jde o požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 84.322,- Kč, dovodil, že žalovaný by se mohl na úkor žalobců bezdůvodně obohatit, pokud by užíval předmětný bez právního důvodu či na základě neplatného právního úkonu. V tomto případě však žalovaný měl se žalobci uzavřenou platnou nájemní smlouvu. Navíc Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvedl, že povinnost platit nájemné nad rámec nájemného sjednaného ve smlouvě lze konstitutivně založit pouze pro futuro, tj. nejdříve od podání žaloby. Z těchto důvodů žalobu zamítl.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. -68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 84.322,- Kč a v zamítavém výroku o určení výše nájemného za dobu od 1. 1. 2007 do budoucna (výrok I.), a dále jej v zamítavém výroku o věci samé ohledně určení výše nájemného za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2006 zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že na daný případ dopadá sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , v němž byl vysloven závěr, že „obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 nelze přiznat, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští “. Na jeho základě dovodil, že úspěšná může být žaloba pronajímatele o určení výše nájemného, která se týká nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006, že výši nájemného nelze tudíž určit zpětně za dobu před podáním žaloby, a že žalobce se nemůže ani domáhat zaplacení rozdílu mezi regulovaným a místně obvyklým nájemným za tuto dobu z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žaloba na plnění nemůže být úspěšná, jestliže požadovaná výše nájemného nebyla určena. Ztotožnil se proto se soudem prvního stupně, který nárok žalobců na zaplacení částky 84.322,- Kč (jež měla představovat bezdůvodné obohacení žalovaného ve výši rozdílu mezi placeným nájemným a nájemným v místě a čase obvyklým za dobu od července 2005 do srpna 2006) shledal nedůvodným, rovněž i s tím, že zamítl nárok žalobců na určení výše nájemného za dobu od 1. 1. 2007 do budoucna, protože pro tuto dobu již jednostranné zvyšování nájemného pronajímateli bytu umožňuje ustanovení Konstatoval, že ve smyslu citovaného stanoviska Ústavního soudu je tak opodstatněn pouze nárok žalobců na určení výše nájemného za dobu od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2006; vzhledem k tomu, že soud prvního stupně s ohledem na svůj právní názor neprováděl dokazování k otázce obvyklé výše nájemného v daném místě a čase, odvolací soud v této části napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výroku I.) podali žalobci dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývali. Nesprávné právní posouzení spatřovali v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež se opírá o stanovisko pléna Ústavního soudu ze 28. 4. 2009, sp. zn. , „nemá oporu v ustálené judikatuře Ústavního soudu, neboť ve smyslu článku 89 odst. 2 y jsou závazná pro všechny orgány a osoby pouze vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu a nikoliv jeho stanoviska“. V této souvislosti poukazují na to, že rozhodnutí Ústavního soudu se v průběhu několika let vyvíjela a mohou se vyvíjet i nadále způsobem odlišným od uvedeného stanoviska. Poukazují na rozhodnutí Ústavního soudu (viz níže) s tím, že tato připouštějí možnost, aby se pronajímatelé domáhali nájemného nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou, tj. i před podáním žaloby. Zároveň uvádějí, že uvedené stanovisko Ústavního soudu váže počátek doby, od které mají soudy rozhodovat o zvýšení nájemného, na den podání žaloby k soudu, což bylo v daném případě již 10. 8. 2006, nikoliv 1. 9. 2006, a odvolací soud měl tedy rozhodnout, že se k dalšímu řízení vrací rozhodování ohledně určení nájemného za dobu od 10. 8. 2006. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo ve výroku I. zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b) Dovolání tak může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v potvrzující části založeno na závěrech vyslovených ve stanovisku pléna Ústavního soudu , v němž Ústavní soud mimo jiné dovodil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného z bytu za dobu od podání žaloby do 31. 12. 2006 a že nájemné za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští Dovolatelé – prostřednictvím dovolacího důvodu podle – správnost tohoto závěru zpochybnili.

Jejich dovolací námitky však zásadní právní význam, a tudíž i přípustnost dovolání podle nezakládají. Je třeba přisvědčit dovolatelům, že judikatura týkající se žalob pronajímatelů na zvýšení nájemného se vyvíjela. V otázce, za jaké období je možno rozhodnout o zvýšení nájemného, je však judikatura jak Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. a citované stanovisko pléna Ústavního soudu), tak i Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 7. 2009, sp. zn. , z 20. 10. 2009, sp. zn. , a z 10. 11. 2009, sp. zn. ) ustálená, a odvolací rozhodl v souladu s ní. Pokud dovolatelé poukazovali na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 3158/07, ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. a ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. , s tím, že z nich vyplývá, že o zvýšení nájemného mohou soudy rozhodnout i za dobu minulou, tj. před podáním žaloby, je třeba zdůraznit, že právní názory obsažené v těchto rozhodnutích byly překonány právě stanoviskem pléna Ústavního soudu . Z nálezů Ústavního soudu sp.zn. , , a (na něž dovolatelé v této souvislosti rovněž odkazovali) se právní názor připouštějící možnost podat žalobu na zvýšení nájemného za dobu minulou nepodává. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že podle y jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a že nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici y, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 18. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. , ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. , a ze dne 09.03.2010, sp. zn. ).

Pokud dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že v rozporu s citovaným stanoviskem, jež váže počátek doby, od které mají soudy rozhodovat o zvýšení nájemného na den podání žaloby, měl rozhodnout, že se věc vrací soudu prvního stupně ohledně určení nájemného za dobu od 10. 8. 2006 (což byl den podání žaloby), nikoliv od 1. 9. 2008, jejich výtky směřují v tomto směru proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jež má povahu usnesení (srov. věta za středníkem ) a proti němuž není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení není dána, a to již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou ( ), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení , a , protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních a , a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení Nad rámec uvedeného je možno podotknout, že odvolací soud byl ostatně v tomto směru vázán žalobním petitem, v němž žalobci požadovali zvýšení nájemného nikoliv od podání žaloby, ale až od dne 1. 9. 2008, za období předcházející se pak domáhali vydání bezdůvodného obohacení.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu se shora uvedenou judikaturou a dovolání žalobců není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( , a věta první ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu