Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2319/2009

U S N E S E N Í

D. J.,

Ing. J. K., CSc.,

bytem v Plzni, Lochotínská 11, jako správci konkursní podstaty úpadkyně EGERIUS Group a. s., identifikační číslo osoby 62 61 81 13, zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 722/13, PSČ 301 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. -213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 14. března 2008, č. j. -135, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Plzni (mimo jiné) zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „ sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a dále odmítl odvolání žalobkyně proti výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na přerušení řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 41, potvrdil, že porušení povinnosti stanovit hodnotu majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem při uzavírání smlouvy podléhající režimu , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), má za následek absolutní neplatnost úkonu, jímž bylo s majetkem disponováno způsobem popsaným v označeném ustanovení, i při výkladu tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001. K tomuto závěru se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2010, pod číslem 10 nebo v usnesení ze dne 29. září 2009, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Z ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) pak nepochybně vyplývá, že se vztahuje (taktéž) na osobu blízkou členu představenstva společnosti, kterou bez jakýchkoli pochybností je i manželka člena představenstva akciové společnosti (zde žalobkyně).

Nejvyšší soud podle ustanovení a 2 nepřihlédl k „doplnění dovolání“ ze dne 3. listopadu 2009, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, jež uplynula dne 18. dubna 2009. Pro úplnost však dodává, že odkaz dovolatelky v tomto podání na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. a ze dne 24. června 2009, sp. zn. , není přiléhavý, neboť v nich učiněné závěry se vztahují (v poměrech akciové společnosti) na osobu blízkou akcionáři a nikoli na osobu blízkou členu statutárního orgánu (představenstva) společnosti.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je kupní smlouva ze dne 17. prosince 2001, na jejímž základě úpadkyně převedla sporné nemovitosti na žalobkyni jakožto osobu blízkou členu představenstva úpadkyně, absolutně neplatná, neboť kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je tak v souladu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku pohledávky žalobkyně na vrácení zaplacené kupní ceny vůči správci konkursní podstaty a způsobu jejího uspokojení v konkursním řízení. Dotčené právní posouzení věci totiž není nikterak významné pro věc samu (z hlediska existence nároku na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně) a nemůže se projevit v poměrech dovolatelky v tomto řízení (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z ustanovení jednoznačně vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je pouze ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tak – vzhledem ke shora vymezených kritériím – nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, že odvolací soud nerespektoval ustanovení a „zcela nově definuje běžnou obchodní činnost“, když mu bylo „dokumentováno, že orgán státní správy (finanční úřad) osvědčil při prodeji nemovitostí osvobození od daně z převodu nemovitostí“, přičemž „podmínkou pro takovéto osvobození je to, že prodávající má legální a platný předmět činnosti - stavební činnost“.

Jakkoli dovolatelka co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení , polemikou se závěrem odvolacího soudu, že „úplatný převod rodinného domu a pozemků do vlastnictví, resp. spoluvlastnictví manželky člena představenstva akciové společnosti nelze podřadit pod běžnou obchodní činnost obchodní společnosti, jestliže nebylo současně prokázáno, že by úpadkyně před postavením rodinného domu ve vlastnictví žalobkyně běžně zabývala v rámci svého podnikání výstavbou a prodejem rodinných domů a pozemků“ a výhradou, že odvolací soud nerespektoval ustanovení , přičemž zcela nově definoval běžnou obchodní činnost, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [přičemž tento dovolací důvod nemá u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení k dispozici] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (aniž by ohledně takto tvrzené vady bylo možno usuzovat na zásadní právní význam otázky kladené v této souvislosti); z takto formulovaných dovolacích důvodů zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovodit nelze.

Přitom v poměrech projednávané věci ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že se kupní smlouva „běžné obchodní činnosti“ žalobkyně vymykala (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. , v souvislosti se skutkovým zjištěním, podle něhož úpadkyně „postavila pouze dva rodinné domy, jeden pro žalobkyni, druhý pro Ing. K., bývalou členku představenstva úpadkyně a bývalou předsedkyni dozorčí rady – viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. ).

Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 174) a totéž platí v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění (do 31. prosince 2007) plyne z , bodu 1. a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. září 2010

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu