Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2831/2008

U S N E S E N Í

V. T.

1) P. S.

,

2) J. S.

,

3) obci Sloupu v Čechách

, se sídlem ulice Komenského 236, Sloup v Čechách, IČ: 00525677, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, a

4) P. D.

, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15.ledna 2008, č. j. –317, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 4) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „ “) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2007, –291, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 22/2 – louka, o výměře 761 m2, zapsaného pro obec a katastrální území S. v Č., na LV č. 831 u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrálního pracoviště Č. L.“ (výrok I.) a výroky II. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. –317, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, výslovně směřující do výroků I. a II. rozsudku, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z s uplatněním dovolacího důvodu podle

Žalovaný 3) ve svém vyjádření navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto.

Žalovaní 1), 2) a 4) se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalovaného 3) tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené

Dovolání by mohlo být přípustné jen podle ve spojení s

Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka vymezila zásadní právní význam napadeného rozsudku posouzením, „zda lze důvodně požadovat po držiteli opatrnost ohledně hranic a výměry pozemku v situaci, kdy původní vlastník (stát) přiděloval pozemky bez určení výměry in natura v terénu a navíc tento stav po dobu více než 40 let aproboval mimo jiné tím, že z mocenského postu opakovaně připouštěl dnes namítanou disproporci mezi označením pozemků a jejich faktickým popisem ve znaleckých posudcích vycházejících z faktického stavu užívání“.

Takto vymezená právní otázka nemůže bez dalšího založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť z ní není zřejmé, jakým způsobem by se její posouzení v konkrétních poměrech promítlo v souzené věci. Ze skutkového vylíčení obsahu dovolání lze zřejmě usuzovat, že příděl z roku 1949 se vázal k manželům G., že tuto otázku vztahuje dovolatelka k nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. 22/2 vydržením právě těmito osobami. Tomu totiž koresponduje dovolací tvrzení, že při posouzení otázky vydržení „se zcela vytratilo období od roku 1949 do roku 1967“, přičemž „v této době došlo k vydržení předmětného pozemku“, i odvolací námitka žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, že k vydržení parcely č. 22/2 došlo již „v roce 1959 E. G.“.

Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3719 vyložil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“

Ze skutkových zjištění, jež v daném případě v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, vzal odvolací soud za prokázáno, že kupní smlouvou ze dne 6. února 1961 převedla E. G. již jako výlučná vlastnice na prarodiče žalobkyně K. a A. M. „rodinný dům čp. 20 ve S. v Č. na stav. parc. č. kat. 14 a louky č. kat. 22/3, zaps. ve vložce číslo 18 pozemkové knihy pro kat. území Sloup“, přičemž předmětný pozemek parc. č. 22/2 (který byl zapsán v knihovní vložce č. 158 od roku 1877 jako majetek žalovaného č. 3)) předmětem této kupní smlouvy nebyl.

K dovolací námitce, že soudy pominuly, že sporný pozemek vydrželi již manželé G., případně sama E. G., tak lze jen poznamenat, že i kdyby se tak stalo, nemělo by to vliv na výsledek sporu, poněvadž E. G. na právní předchůdce žalobkyně (manžele M.) tento pozemek nepřevedla – písemnou smlouvou ze dne 6. února 1961 převedla jen to, co bylo v této smlouvě výslovně označeno jako předmět převodu, a tedy z pozemků jen pozemky kat. č. 14 a kat. č. 22/3, zapsané ve vložce č. 18 pozemkové knihy. Pokud by sporný pozemek vydrželi manželé G., zůstal by v jejich vlastnictví (případně ve vlastnictví E. G., pokud by jej vydržela sama) a nemohl by se stát vlastnictvím právních předchůdců žalobkyně – manželů M..

Odvolací soud se nicméně podrobně zabýval i posouzením, zda právní předchůdci žalobkyně či žalobkyně sama mohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Svůj závěr o tom, že podmínky pro vydržení vlastnického práva těmito osobami nebyly splněny, opřel o rozhodnou skutečnost týkající se plochy nabytých pozemků a pozemků fakticky držených. V této souvislosti uzavřel, že dobrá víra vzhledem ke všem okolnostem nebyla dána, neboť právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně sama se chopili držby plochy podstatně větší než byl nabývaný pozemek. Tento pro věc určující právní závěr žalobkyně v dovolání žádným způsobem nenapadá a je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).

Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 obč. zák.).

Podle obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy ve znění ) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. , tj. , ve znění před novelou provedenou institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.

Podle , 2 obč. zák. ve znění po novele provedené vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě ( ) a movitou věc po dobu tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( ), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v .

Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu ObčZ ve znění před novelou provedenou Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud České republiky vyslovil mimo jiné v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“). V rozhodnutí šlo o případ, kdy bylo „v kupní smlouvě přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly specifikovány podle parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich přesné výměry)“ a držitelé tak, mohli „při zachování náležité opatrnosti zjistit, že užívají pozemek o podstatně vyšší výměře“.

Otázkou vlivu nevědomosti nabyvatele o výměře kupovaného pozemku na klasifikaci jeho držby jako oprávněné se Nejvyšší soud České republiky zabýval v rozsudku ze dne 2. září 2002, sp. zn. , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 1399, v němž dovodil, že „pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. V tomto rozhodnutí dovolací soud také vyložil, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Současně pak judikatura dovolacího soudu vychází z názoru, že i při respektu k těmto výkladovým principům je nutno reflektovat případné individuální zvláštnosti jednotlivého případu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod pořadovým č. C 2733).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nabyvatelce (prarodiči žalobkyně) A. M., která společně se svým manželem K. byla smluvní stranou kupní smlouvy ze dne 6. února 1961, musela být výměra kupovaných pozemků známa nejpozději v roce 1967 (tj. šest let po uzavření smlouvy) z dědického rozhodnutí po zemřelém K. M., a to z hlediska výměry pozemku st. parc. č. 14 o výměře 76 m2 a pozemku parc. č. 22/3 586 m2, přičemž předmětný pozemek má výměru 761 m2. Táž vědomost byla podle zjištění odvolacího soudu známa i matce žalobkyně Věře Pohůnkové, přičemž odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že i v rozhodnutí o nabytí dědictví po V. P., coby nabývacím titulu pro žalobkyni) byly výměry pozemků uvedeny – u pozemku parc. č. st. 14 výměra 76 m2 a u pozemku parc. č. 22/3 výměra 273 m2 (po oddělení pozemku parc. č. 22/5 z pozemku parc. č. 22/3 v roce 1976).

Právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející z uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené judikatorní závěry, když v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné individuální okolnosti (a žalobkyně je ostatně ani netvrdila), které by zakládaly důvod se od nich odchýlit. Úvahy odvolacího soudu o absenci dobré víry právních předchůdců žalobkyně i žalobkyně samotné vzhledem ke všem okolnostem tak v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené.

Ostatními dovolacími námitkami žalobkyně nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění nalézacích soudů. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný právní názor na hodnocení provedených důkazů, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz).

Závěr, že žalobkyně ani její právní předchůdci nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku, je tedy správný. Nelze sice vyloučit, že byli v důsledku omylu přesvědčeni o tom, že jim sporný pozemek p. č. 22/2 patří, avšak s přihlédnutím k objektivní skutečnosti, že jeho rozloha výrazně převyšuje výměru pozemku parc. č. 22/3, přičemž žalobkyně a její právní předchůdci s ohledem na všechny zjištěné okolnosti museli o této skutečnosti vědět, a dále ke skutečnosti že sporný pozemek p. č. 22/2 od počátku posuzovaného období pod tímto označením reálně existoval a byl veden v příslušných pozemkových knihách, resp. později v evidenci nemovitostí, ve vlastnictví žalovaného 3), nemohlo jít o omyl omluvitelný.

Dovolatelka rovněž výslovně napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a , neboť žalovaný 3) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle , , ve znění po novele provedené vyčíslená podle , , snížená na polovinu podle ve spojení s vyhlášky a o dalších 50 % podle vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - ) podle , v částce 300,- Kč, celkem 5.300,- Kč. Žalovanému 3) vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů dále náleží rovněž podle náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20%, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.060,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení na straně žalovaného 3) tak činí 6.360,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 3) v tomto řízení zastupoval ( . , ). Ostatním žalovaným v průběhu dovolacího řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný 3) domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2010

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.

předseda senátu