Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 250/2009

30 Cdo 250/2009

U S N E S E N Í

JMAK, s.r.o.

 V. D.

, zastoupené R. D., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2008, č.j. -182, takto:

      I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

 právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

      Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „okresní soud“) (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č.j. -156,  zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalované ze specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení.

      K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a v nákladovém výroku jej v rozsudku blíže specifikovaným způsobem změnil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

      Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci),  písm. b) též zákonného  ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a na implicitně též – jak bude rozvedeno níže – i dovolací důvod ve smyslu (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v potřebě vyřešení těchto právních otázek:

„- možnosti či nemožnosti převodce dovolávat se neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním a kupujícím proti třetí osobě, jež nabyla nemovitosti tvořící její předmět v dobré víře od takovéhoto nabyvatele;

        - přípustnosti či nepřípustnosti suplování v minulosti nezahájeného sporného řízení o určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, jehož iniciátory měli být v daném případě na procesní straně žalobců původní vlastníci (aktuálně žalovaní v této věci) a na straně žalované pak měla být pasivně legitimována jejich nabyvatelka – paní J. N. jako právní předchůdkyně současné žalobkyně, v probíhajícím řízení o vyklizení nemovitostí bez zajištění náhrady, zahájeného podáním žaloby ze strany třetí osoby v dobré víře se domnívající, že jí svědčí vlastnické právo k předmětu sporu, vycházejíc jak z nabývacího titulu, tak z údajů obsažených v katastru nemovitostí, kde byla v rozhodné době evidována jako výlučný vlastník dotčených nemovitostí.“

V další části dovolání dovolatelka uplatněné dovolací důvody podrobně vymezuje způsobem, jímž vytýká odvolacímu soudu, že v řízení nepostupoval, nehodnotil či nepřihlédl k tomu, co z pohledu dovolatelky bylo pro meritorní rozhodnutí zásadně významné a které nakonec mělo vliv na nesprávné právní posouzení věci či založilo vady řízení (viz dovolání na str. 3 - arg.: „měl odvolací soud...otázku vlastnictví...dovozovat...“, „dále se měl odvolací soud...zabývat neexistencí právního titulu...“, „měla být pozorně hodnocena...uskutečněná mimosoudní jednání...“).

      Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k části první Čl. II, bodu 12 , dospěl k závěru, že v uvedené věci není dovolání dovolatelky přípustné ve smyslu , ani podle písm. b) , neboť předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2007, č.j. -75, byl (vyjma jeho výroků II. a IV. ve vztahu k původně druhému žalovanému R. D.) zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2007, č.j. -99, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení „proto, že skutkové závěry plynoucí z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nenalézají zcela přesný odraz v provedených důkazech a jeví se tak s ohledem na rozsah dokazování minimálně jako předčasné.“ Nejvyšší soud ovšem neshledal dovolání přípustným ani podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Vymezila-li totiž dovolatelka pro posouzení přípustnosti dovolání shora citované právní otázky, které rozhodnutím odvolacího soudu nejsou řešeny, nelze jejich prostřednictvím posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu , odst. 3 Pokud odvolací soud při rozhodování vycházel „z definitivního skutkového zjištění, které spočívá v tom, že žalovaní na svědkyni J. N. nemínili sporné nemovitosti formou kupní smlouvy převést a jejich skutečným projevem vůle bylo zajistit smluvní vztah půjčky, v níž jako dlužník figurovala svědkyně I. M.“, a z hlediska právního posouzení věci uzavřel, že „nevážnost projevů vůle prodávajících a kupující se musí projevit absolutní neplatností úkonu“ ve smyslu obč. zák., a že v důsledku této neplatnosti „se svědkyně N. nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla tyto věci platně převést na žalobkyni (zde absolutní neplatnost plyne z o.z.).“, pak jde o právně kvalifikační závěr, jemuž lze (v intencích takto zjištěného skutkového stavu, z nějž Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání musí vycházet a nemůže jej jakkoli revidovat) stěží něco vytknout.

      Pokud dovolatelka na podporu své právní argumentace odkazovala – stejně jako to již učinila v odvolacím řízení – na nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 16. října 2007, sp. zn. , jde o odkaz zcela nepřípadný. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí judikoval, že: „Odstoupením od smlouvy podle se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s d a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu y, a nezaniká.“ Z toho je zřejmé, že otázka nabytí vlastnického práva v dobré víře byla Ústavním soudem rozvinuta v souvislosti s právními důsledky při odstoupení od smlouvy. Tento princip – z povahy věci – nelze ovšem uplatnit v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, tedy nelze jím vytěsňovat zákonné důsledky, kdy účastníky sledovaný (zde) věcněprávní vztah prostřednictvím předmětné kupní smlouvy nebyl vůbec založen (na rozdíl od hmotněprávní situace, kdy od platně uzavřené smlouvy účastník po právu odstoupil a došlo tak k jejímu zrušení od samého počátku ve smyslu odst 2 obč. zák.), neboť uvedená smlouva - coby dvoustranný právní úkon – byla postižena absolutní neplatností.       Prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu se dovolatelce přípustnost dovolání rovněž založit nepodařilo, neboť dovolacím důvodem, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , in www.nsoud.cz). V této věci ovšem žádná taková otázka dovolatelkou nastolena nebyla.

      Jestliže dovolatelka (na str. 6 a násl.) v dovolání zpochybňuje učiněná skutková zjištění s ohledem na obsahu spisu, nepřípustně tím uplatňuje zmíněný dovolací důvod ve smyslu , který lze ovšem uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a), o kterýžto případ se zde nejedná.

      Nepřípustnost dovolání podle současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

      Z uvedeného vyplývá, že dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu a dovolání podle není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

      Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má procesní povahu ( ) nepřipouští (srov. – 239 ); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s ustanovením a rovněž odmítl.

      Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , když dovolatelka s ohledem na procesní výsledek nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly.      

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. září 2010

JUDr. Pavel   P a v l í k , v. r.

předseda senátu