Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4863/2014

29 Cdo 4863/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatelky V. H., zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, za účasti 1) P. Z., 2) Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově, se sídlem v Uničově, Dukelská 1144, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 00052795, zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, PSČ 779 00, 3) M. P., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, 4) Z. S., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, a 5) Š. Z., o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2014, č. j. -293, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. -223, určil, že navrhovatelka je členkou Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově (dále jen „družstvo“) s právem nájmu družstevního bytu ve výroku blíže specifikovaného (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VI.).

Vyšel přitom z toho, že:

1) Navrhovatelka jako převodkyně uzavřela dne 23. května 2011 písemnou dohodu o převodu svých členských práv a povinností v družstvu, s nimiž je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. 32, s M. P. jako nabyvatelem (dále též jen „dohoda“ či „první dohoda“). V dohodě bylo ujednáno, že převod členských práv a povinností je bezúplatný a že převodkyně bude i nadále bydlet v uvedeném bytu. Dohodu vzalo družstvo na vědomí 31. května 2011.

2) Dohoda byla uzavřena za účelem zajištění půjčky ve výši 500.000,- Kč, kterou M. P. poskytl 25. května 2011 v hotovosti M. V., zaměstnavateli navrhovatelky. Převod členských práv a povinností navrhovatelky na M. P. měl zajišťovací povahu, pročež mělo jít o převod dočasný: po vrácení půjčky M. V. měl M. P. převést členská práva a povinnosti zpět na navrhovatelku. Po dobu, během které byl nositelem předmětných členských práv a povinností M. P., měl M. V. platit navrhovatelce za poskytnutí těchto práv a povinností k zajištění jeho půjčky 20.000 Kč měsíčně. Smlouva o půjčce, stejně jako její zajištění převodem členských práv a povinností navrhovatelky, byla sjednána ústně.

3) M. V. uhradil v den podpisu dohody za navrhovatelku v sídle družstva její dluh na nájemném ve výši 20.218 Kč; v dalších měsících jí ničeho neplatil.

4) Půjčku 500.000 Kč M. V. M. P. ani zčásti nevrátil.

5) Dne 29. února 2012 uzavřel M. P. jako převodce písemnou dohodu o bezúplatném převodu předmětných členských práv a povinností v družstvu s manželi P. Z. a Š. Z. jako nabyvateli (dále též jen „druhá dohoda“), kteří okolnosti uzavření první dohody znali. Téhož dne uzavřelo družstvo s oběma manželi jakožto společnými členy družstva smlouvu o nájmu bytu č. 32 na dobu neurčitou (počínaje 1. březnem 2012).

6) Navrhovatelka podala projednávaný návrh na určení svého členství v družstvu k soudu dne 24. července 2012.

7) Manželé Z. převedli 8. ledna 2013 předmětná členská práva a povinnosti (včetně práva nájmu družstevního bytu č. 32) na Z. S., a to za úplatu ve výši 695.000 Kč (dále též jen „třetí dohoda“). Převod zprostředkovala M & M reality holding a. s. na základě smlouvy o rezervaci a o poskytnutí součinnosti ze dne 4. ledna 2013.

8) Družstvo uzavřelo se Z. S. 30. ledna 2013 smlouvu o nájmu družstevního bytu č. 32 na dobu neurčitou (počínaje 31. lednem 2013).

Soud prvního stupně úvodem konstatoval, že navrhovatelka má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu , (dále jen „ “), neboť rozhodnutím o určovacím návrhu se vztahy mezi všemi účastníky řízení (kteří jsou v projednávané věci věcně legitimováni) z hlediska členství v družstvu „definitivně vyřeší“.

Za klíčovou předběžnou otázku soud prvního stupně označil platnost první dohody, uzavřené mezi navrhovatelkou a M. P., neboť byla-li tato dohoda neplatná, nemohly být platné ani následně uzavřené dohody. Ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), o nabytí vlastnického práva kupujícím v případě, není-li prodávající vlastníkem prodávaného zboží, se totiž dle názoru soudu prvního stupně – i s ohledem na závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách) – při převodu členských práv a povinností v družstvu neuplatní.

Následně soud prvního stupně dovodil, že posuzovaná dohoda obsahovala všechny podstatné náležitosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu dle § 230 obch. zák. dovozené judikaturou (usnesením velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přesto však platná není.

Vůle navrhovatelky ani M. P. totiž podle soudu prvního stupně nikdy nesměřovala ke „skutečnému a trvalému“ převodu členských práv a povinností, nýbrž toliko k jejich zajišťovacímu převodu, který byl uzavřenou dohodou zastřen. Dohoda o převodu členských práv a povinností z 23. května 2011 je proto absolutně neplatným právním úkonem pro nedostatek vážnosti vůle dle , (dále jen „obč. zák.“).

Zajišťovací převod členských práv a povinností jakožto zastřený právní úkon by podle soudu prvního stupně mohl být platný jen za splnění podmínek stanovených v § 41a odst. 2 obč. zák., k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Ústní dohoda o zajišťovacím převodu členských práv a povinností totiž byla neplatná pro nedostatek písemné formy dle § 853, § 553 odst. 2 a § 40 odst. 1 obč. zák., písemná dohoda ze dne 23. května 2011 coby zastřená smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností byla neplatná podle § 853, § 553 a § 37 obč. zák. pro neurčitost, neboť z ní (mimo jiné) není zřejmé, jaký závazek zajišťuje a zejména co se stane, pokud dlužník dluh uhradí či naopak neuhradí, vysvětlil soud prvního stupně, poukazuje v tomto směru na rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož se M. P. z výše popsaných důvodů členem družstva nikdy nestal a nositelem předmětných členských práv a povinností v družstvu nikdy nebyl, nemohl je platně převést druhou dohodou na P. a Š. Z.; ti je následně nemohli převést třetí dohodou na Z. S. Navrhovatelka své členství nikdy nepozbyla, a proto je nadále členkou družstva.

Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání P. Z., M. P., Z. S. a Š. Z. zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož navrhovatelka své členství v družstvu nikdy nepozbyla, přestože připustil, že závěr, podle nějž byla-li absolutně neplatná první dohoda o převodu členských práv a povinností, jsou neplatné všechny následně uzavřené dohody o jejich převodu, soud prvního stupně dovodil „v souladu s převážnou většinou stávající judikatury“.

Vyšel přitom „ze základních zásad soukromého práva, podle kterých nelze poskytnout soudní ochranu tomu, kdo jedná v rozporu se zákonem či nejedná v právním styku poctivě, či jedná v rozporu s dobrými mravy, a to na úkor osoby jednající poctivě a v dobré víře.“ Tyto zásady obsažené v až , (dále jen „o. z.“), se totiž podle o. z. použijí i na práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů, uvedl odvolací soud.

Podle odvolacího soudu je z prokázaných skutečností zřejmé, že navrhovatelka ani M. P. v souladu s platnými právními předpisy nepostupovali a manželé Z. se chovali „přinejmenším v rozporu s dobrými mravy“, tudíž jediným účastníkem, „který postupoval při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v souladu se zákonem, poctivě a v souladu s dobrými mravy“ byla Z. S.

Odvolací soud spatřuje rozpornost jednání navrhovatelky se zákonem a dobrými mravy ve skutečnosti, že navrhovatelka, „ač sama tvrdí, že nikdy neměla v úmyslu uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností“, neboť mělo jít pouze o dohodu zajišťující půjčku poskytnutou jejímu zaměstnavateli M. V., „dohodu o převodu členských práv a povinností obsahující všechny potřebné náležitosti uzavřela, a tudíž přivodila toto soudní řízení a způsobila stav právní nejistoty dalších účastníků řízení. Tvrdí-li navrhovatelka, že ve skutečnosti chtěla pouze zajistit půjčku poskytnutou panu V., měla tak učinit, ale neučinila,“ konstatoval odvolací soud.

Podle názoru odvolacího soudu v souladu se zákonem nepostupoval ani M. P., který souhlasil s tím, že do první dohody bylo uvedeno, že převod je bezúplatný, ač tvrdil, že ve skutečnosti úplatný byl a že za něj navrhovatelce zaplatil 500.000 Kč, přičemž však zároveň tvrdil, že je dohoda platná a úmysl obou stran ji uzavřít vážný. Dle odvolacího soudu lze takové jednání označit rovněž za jednání v rozporu s dobrými mravy.

Manželé Z. pak podle odvolacího soudu jednali „nepochybně v rozporu s dobrými mravy a nepoctivě nejméně proto“, že při vědomí probíhajícího soudního řízení „nabídli členská práva a povinnosti v družstvu včetně převodu předmětného bytu s nimi souvisejícího prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji“, aniž by tuto realitní kancelář a Z. S. o probíhajícím soudním řízení informovali. Jmenovaná přitom tvrdila, že při uzavírání třetí dohody i následných úkonech byla v dobré víře, že „podíl nabývá od jeho vlastníka“.

Odvolací soud uzavřel, že bude-li dobrá víra Z. S. prokázána, „je nutno postupovat a rozhodnout v její prospěch“, neboť „dobrou víru je nutno ochránit před nárokem (nároky) osob, které nejednaly v souladu se zákonem, či nejednaly poctivě, ale naopak v rozporu s dobrými mravy.“ Protože se soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru dobrou vírou Z. S. nezabýval, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil s poukazem na a a b) bez nařízení jednání a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby zkoumal tvrzenou dobrou víru Z. S.

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, opírajíc jeho přípustnost o , obsahově uplatňujíc dovolací důvod dle a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací soudu prvního stupně, jež vychází ze zásady, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Jeho rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. .

Z uvedených rozhodnutí podle názoru dovolatelky plyne, že princip ochrany dobré víry nemůže být uplatněn v případech, kdy předchozí převodní smlouva je od samého počátku neplatná, nadto „zde ani není princip materiální publicity“. Otázka, zda při absolutní neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu může třetí osoba tato členská práva a povinnosti nabýt na základě dobré víry, nebyla dle dovolatelky – s ohledem na aplikaci zásad zakotvených v „novém“ odvolacím soudem – dosud zcela vyřešena.

K otázce dobré víry Z. S. dovolatelka uvádí, že jmenovaná v dobré víře nebyla, když sama ve svém podání ze dne 11. března 2013 uvádí, že o probíhajícím soudním sporu byla informována 30. ledna 2013.

Dovolatelka konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postupovala v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka „není osobou s právním povědomím a své úkony nedocenila. Tímto jednáním nikoho nepoškodila, kromě sebe. Naopak byla v dobré víře, že se jedná o pouhé zajištění a zejména vycházela z ujednání, že k dalšímu převodu nikdy nedojde.“ Podle dovolatelky tak byla „zneužita její dobrá víra, kterou měla, když uzavírala předmětnou převodní smlouvu.“

M. P. ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné podle , neboť odvolací soud otázku možnosti nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu od „nevlastníka“ posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dovolání je i důvodné.

Podle § 230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.

V rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.

Nejvyšší soud tak opětovně potvrdil svou konstantní rozhodovací praxi při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odvíjející se od R 56/2010 a závaznou (vzhledem k tomu, že R 56/2010 i R 16/2015 jsou rozhodnutími velkého senátu) pro všechny tříčlenné senáty Nejvyššího soudu.

Uvedený závěr platí obdobně i v družstevních poměrech (ve vztahu k § 230 obch. zák.) při nabývání členských práv a povinností v (bytovém) družstvu. Dobrá víra nabyvatele právní význam mít může, ale jen jako jedna z podmínek pro vydržení členských práv a povinností (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. , a judikaturu v něm citovanou).

Ačkoli odvolací soud sám uznal, že závěry soudu prvního stupně jsou „v souladu s převážnou většinou stávající judikatury“, vůbec se s onou judikaturou nevypořádal. Jeho závěr o „nutnosti“ poskytnout ochranu případné dobré víře Z. S. se přitom s výše uvedenou judikaturou neslučuje. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, měl ve svém odůvodnění řádně vysvětlit, proč se v projednávané věci její závěry neuplatní. Jelikož se s nimi odvolací soud argumentačně nijak nevypořádal, jeho právní posouzení je neúplné, a tudíž i nesprávné.

Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky možnosti nabytí členských práv a povinností v družstvu od „nevlastníka“, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení [vzhledem k tomu, že důvodem pro zrušení usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem byla též aplikace ] Nejvyšší soud dodává, že nezabýval-li se soud prvního stupně určitými skutečnostmi (dobrou vírou Z. S.), neboť je s ohledem na svůj odlišný právní názor nepovažoval za rozhodné pro projednávanou věc, pročež k jejich prokázání neprovedl dokazování, nečiní to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným ve smyslu Ani z pohledu závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení soudu prvního stupně zjevně není nepřezkoumatelné.

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani judikaturu Nejvyššího soudu k povaze dobrých mravů (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. , rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Rozhodné znění , podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2015

JUDr. Filip C i l e č e k

předseda senátu