Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 280/2009

30

Cdo 280/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

RICHMONT – CZ a.s.

, IČO: 26045010, se sídlem v Chrášťanech 50, zastoupeného Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, proti žalovanému

Z. K.,

zastoupenému JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, o zaplacení 334.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2007, č.j. -115,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2007, č.j. -115 a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 31. května 2007, č.j. -90

se zrušují,

a věc se

postupuje

Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému k rozhodování v prvním stupni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 31. května 2007, č.j. -90 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 334.125,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 31.3.2003 smlouvu o nájmu dílny o výměře 273m2 na pozemku parc.č. 5198 zapsané na LV č. 3475 u Katastrálního úřadu v Písku. Následně pak uzavřeli účastníci další smlouvu dne 28.12.2003. Žalobce na základě těchto smluv zaplatil žalovanému na nájemném celkem 334.125,- Kč, přičemž poslední platbu ve výši 58.905,- Kč uhradil dne 15. října 2004. Předmět nájmu však ve skutečnosti nikdy neužíval. Žalovaný ovšem před tím dne 28. prosince 2001 na shodný předmět nájmu uzavřel nájemní smlouvu se společností RICHMONT s.r.o., IČO: 25176013, a tato smlouva nebyla nikdy zrušena. Proto obě smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto řízení jsou absolutně neplatné, neboť pronajimatel, v tomto případě žalovaný, nebyl oprávněn disponovat s předmětem nájmu (neplatnost smlouvy z 31. března 2003 konstatoval také Okresní soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 6.října 2005, č.j. -94). Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že šlo o plnění z neplatné smlouvy, tedy že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení. Podle názoru soudu prvního stupně jde v dané věci o občanskoprávní vztah, spor ze smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor, který je jinak řešen , takže pokud jde o režim bezdůvodného obohacení, bude se tento řídit , včetně promlčení, které namítal žalovaný. Dvouletá promlčecí doba na vrácení bezdůvodného obohacení začala běžet od poslední splátky, kterou žalobce žalovanému poskytl, tedy od 15.10.2004. Žaloba byla podána dne 5. prosince 2006, tedy po uplynutí promlčecí doby, a proto soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č.j. -115, podle (dále jen „“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudu prvního stupně. Konstatoval, že k otázce, zda vztah mezi účastníky lze považovat za občanskoprávní nebo obchodněprávní, zda došlo k promlčení nároku a zda lze aplikovat na námitku promlčení ustanovení obchodního zákoníku, existuje judikatura Nejvyššího soudu České republiky, podle níž, je-li vztah bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá a vznikne-li v obchodních vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. V dané věci ale podle názoru odvolacího soudu byl mezi žalobcem a žalovaným vztah nájemní smlouvy, který není vztahem obchodněprávním a otázka promlčení se tedy řídí a 2 (dále jen „“). Uvedl, že obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Poukázal také na nález Ústavního soudu , kde se uvádí, že obchodní právo upravené především , obchodním zákoníkem, je samostatným právním odvětvím, které upravuje právní poměry podnikatelů. Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané, se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž jinými právními předpisy podle charakteru konkrétních společenských vztahů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti jako občan – fyzická osoba, nejednalo se o právnickou osobu, kdo pronajímal nemovitost a nešlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Proto na věc bylo nutno aplikovat , a to jeho .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 4. ledna 2008 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dne 3. března 2008 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. listopadu 2008. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu Za zásadní především považuje to, že účastníci předmětné neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor byli podnikateli. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. a dovozuje, že soudy obou stupňů tedy měly vycházet při posouzení otázky promlčení uplatněného nároku z předpisů obchodního práva s tím, že promlčecí doba je v tomto případě čtyřletá, takže žalobě mělo být vyhověno v plném rozsahu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení , neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože otázku promlčení v posuzovaném případě řeší v rozporu se zákonnou úpravou a se z ní vycházející konstantní judikaturou dovolacího soudu. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení , které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Otázkou, zda se nárok vzniklý z bezdůvodného obohacení mezi podnikateli řídí obchodním nebo , se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18.6.2003, sp. zn. , v němž dovodil, že: „Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení obch. zák., když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském.

Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od – srov. jeho ), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy , nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho a ). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení ( a ) v poměru k ustanovení , platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“.

V rozsudku ze dne 17. února 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud aplikoval uvedený výklad i na případ neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi podnikateli v roce 1992, když uvedl: „Je nepochybné, že podnikatelská povaha obou účastníků a předmět jimi uvažovaného závazkového vztahu (pronájem ploch k podnikání žalobce) odůvodňuje podřazení jejich vztahu pod obchodní závazkové vztahy podle uvedeného ustanovení § 261 odst. 1 Obch. zák.“.

V projednávané věci proto zbývá vyřešit otázku, zda se mezi žalobcem a žalovanými jednalo o obchodní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obch. zák., či nikoliv. V uvedeném směru dovolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. , v němž se uvádí: „Podmiňuje-li ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají.“ Žalobce i žalovaný byli, jak plyne z provedeného dokazování, v době uzavření smlouvy podnikateli. Žalobce pronajal dílnu žalovanému, který v předmětných prostorách hodlal provozovat podnikatelskou činnost. S přihlédnutím k výše uvedenému lze přisvědčit dovolateli, že v dané věci je třeba otázku případného promlčení uplatněného nároku posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku.

Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. obch. zák.). Zároveň je však třeba konstatovat, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi obohaceným, a tím, na jehož úkor se obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním (obdobně viz rozsudek Nevyššího soudu ČR vydaný ve věci sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004).

Proto měl-li být (v daném případě) závazkový vztah podle smlouvy ze dne 31.3.2003 vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo plněním z neplatné smlouvy. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391 - § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních - stavení a přetržení promlčecí doby a v obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od - srov. jeho ), neznamená nutnost aplikace právní úpravy , nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho a ). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k , jak již bylo uvedeno shora, předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení ( a ) v poměru k , platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2007, sp.zn. odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě na promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení neaplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, ale ustanovení , je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle byl užit opodstatněně. Dovolací soud za tohoto stavu rozsudek odvolacího soudu zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo nezbytné zrušit i jej ( a 3 ).

Podle krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Protože pak v souzeném případě není naplněna žádná z výjimek uvedených pod body 1. až 6. téhož ustanovení (když zejména sporná částka převyšuje limit 100.000,- Kč), byl v této věci k rozhodování v prvním stupni příslušným nikoliv Okresní soud v Písku, ale Krajský soud v Českých Budějovicích. Věc proto byla k dalšímu řízení postoupena věcně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá )

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. září 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu