Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3910/2008

U S N E S E N Í

V. T.

, proti povinné

SLAVIA INVEST, a.s.

, se sídlem v Praze 9, Slatiňanská 933/16, IČ 25874501, zastoupené Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 11, pro částku 3.302,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 21. 6. 2007, č. j. -24, takto:

Dovolání

se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud podle § 44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 odmítl odvolání povinné proti usnesení z 8. 9. 2006, č. j. -7, jímž obvodní soud nařídil exekuci; skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce není to, že oprávněná navrhla nařízení exekuce v rozsahu nižším, než jaký vyplýval z exekučního titulu, a to ani za situace, že vymožení zbývající částky se domáhá v jiném řízení, v němž již byla exekuce k vydobytí zbytku týmž titulem přisouzené pohledávky pravomocně nařízena.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, „zda je možno pohledávku přiznanou jako celek, vymáhat po částech, několika nezávisle na sobě v úzkém časovém rozpětí podanými návrhy, když navíc pro část této pohledávky již je na základě jednoho z těchto ve stejný den podaných návrhů vedená pravomocná exekuce“), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v závěru odvolacího soudu, že její námitky uplatněné v odvolání neobsahovaly skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Oprávněné byla exekučním titulem přiznána částka 4.302,25 Kč, v exekučním řízení se však domáhá vymožení pouze části této pohledávky, a to ve výši 3.302,25 Kč, přitom však dalším návrhem z téhož dne navrhla v řízení vedeném pod sp. zn. vymožení zbytku přiznané pohledávky, tedy částky 1.000,- Kč, a usnesení o nařízení exekuce v této věci již nabylo právní moci. Podle názoru povinné nelze pravomocně přiznanou pohledávku rozdělovat a současně v několika exekučních řízeních ji po částech vymáhat, jelikož pohledávka byla přiznána jako celek. Dvěma souběžnými návrhy na nařízení exekuce k vymožení jednotlivých dílčích částí přiznané pohledávky oprávněná podle povinné nepožaduje splnění povinnosti přiznané exekučním titulem. Návrhy na nařízení exekucí tedy podle jejího názoru trpí vadou a jako takové měly být vráceny k doplnění, případně odmítnuty. Podle dovolatelky jde o zneužití výkonu práva, čemuž mělo být soudem prvního stupně zabráněno buď zamítnutím návrhu na nařízení exekuce nebo měla být obě exekuční řízení spojena.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení - jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové – posuzováno obsahově – v souzené věci jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování

rozhodných

otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro

nařízení

výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení a následujících , soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného ( ), a zda právo není prekludováno (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14.4.1999, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, s. 16/46). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkala.

Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací námitka povinné, podle níž si oprávněná „svévolně rozdělila jediným titulem pravomocně přiznanou částku 4.302,25 Kč na dvě částky dílčí, z nichž pro prvou (1.000,- Kč) již pravomocně vede exekuci,“ není, řečeno slovy ustanovení § 44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu, uplatněním skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (na čemž nemůže nic změnit ani to, že postup oprávněné by se mohl projevit v rozhodnutí o nákladech řízení), je tedy napadené rozhodnutí, jímž bylo odvolání povinné s poukazem na posledně citované zákonné ustanovení odmítnuto, v souladu s judikaturou (srov. též např. usnesení z 23. 7. 2009, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dovodil, že nespojí-li soud věci ke společnému řízení podle , spočívá obrana povinného proti podávání několika samostatných návrhů k vymáhání částky přiznané jedním exekučním titulem v podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, protože uvedeným postupem se zvyšují náklady exekuce, a účelnost jejich vynaložení je proto třeba pečlivě zvažovat.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení 243b odst. 5, odmítl.

O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu