Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1751/2008

33

Cdo 1751/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně STAVING Olomouc, s.r.o. se sídlem vOlomouci-Pavlovičkách, Pavlovická čp. 20/43, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovanému Z. T., zastoupenému JUDr. Karlou Laubeovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čínská 12/884, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. -222, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. -51, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí bytové jednotky o velikosti 4+1, č. 318/2, v domě č. p. 318, na pozemku parc. č. 523, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku  parc. č. 644/703 – orná půda a podílovým spoluvlastníkem ideální 11973/45856 na společných částech domu č. p. 318 na pozemku parc. č. 523, zastavěná plocha a nádvoří a (ve stejném rozsahu) podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. 523, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/702 – orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-západ na LV č. 1021, 1117 pro obec a k. ú. V. u P. (dále též „předmětná bytová jednotka“). Na základě závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému ve smyslu (dále jen „ “) naléhavý  právní zájem na požadovaném určení, žalobu věcně projednal a zcela jí vyhověl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. -119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že při řešení otázky naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že žalobkyně přijala od žalovaného podstatnou část sjednané kupní ceny, kterou mu dosud nevrátila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. června 2003, sp. zn. , zaujal názor, že žalobkyně (prodávající) může mít naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva  k nemovitosti podle vůči žalovanému (kupujícímu) jen tehdy, jestliže sama plnění, které podle smlouvy dostala, tj. kupní cenu, vrátila nebo jestliže současně s určovací žalobou podá žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti žalovaným oproti vrácení kupní ceny. Nevrátila-li žalobkyně po odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 27. 3. 2002 kupní cenu ani nepodala žalobu na vyklizení podmíněnou vrácením kupní ceny, nemá naléhavý právní zájem na určení podle

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. července 2007, č. j. -142, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. -119, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. , publikovaného pod R 53/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví žalobkyně (převodce) k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které učinila po právu, není podmíněna tím, že sama plnění, které z této smlouvy dostala, tj. kupní cenu, vrátila kupujícímu, případně jestliže s žalobou na určení podala žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny.

Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. -222, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby podle  je věcná legitimace účastníků. Na základě doplnění dokazování darovací smlouvou ze dne 16. 2. 2007, výpisem z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, LV č. 1021, 1116 a 1943 pro k. ú. V. u P., vzal za prokázané, že žalovaný a jeho manželka darovali předmětnou bytovou jednotku svému synovi Z. T., jenž je nyní zapsán jako její vlastník v katastru nemovitostí. Uzavřel, že došlo-li v průběhu řízení k převodu vlastnictví k předmětu sporu, prosadí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007, sp. zn. , podle nichž nemůže být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, směřuje-li žaloba proti osobě, která není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník; řízení o určovací žalobě je totiž vymezeno osobou, která tvrdí své vlastnické právo k předmětu sporu, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně sice podáním ze dne 22. 11. 2007 navrhla, aby do řízení místo žalovaného vstoupil Z. T. ml., avšak s podmínkou, že odvolací soud bude mít takový postup za vhodný. Po poučení, že podmíněný procesní úkon není účinný a nebude k němu přihlédnuto, žalobkyně od tohoto návrhu upustila. Poněvadž žalovaný v době rozhodování odvolacího soudu nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné bytové jednotky, odvolací soud žalobu pro nedostatek pasivní legitimace zamítl, aniž se zabýval věcí samou.

V rozsáhlém dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z (dále jen „ “), obsahově ( ) namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace v řízení o žalobě podle , v situaci, kdy žalovaný předmět, jež je jádrem sporu o vlastnické právo, převede na třetí osobu, a v důsledku toho musí být žaloba vůči němu zamítnuta. Žalobu podala proti žalovanému v době, kdy byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Zdůrazňuje, že platným odstoupením od kupní smlouvy se obnovilo její vlastnické právo k bytové jednotce ex tunc a následný převod smlouvou ze dne 16. 2. 2007 je neplatný. Z důvodu této absolutní neplatnosti musí být řízení nadále vedeno proti žalovanému a nikoliv proti poslednímu nabyvateli vlastnického práva – Z. T. ml., jenž je nyní zapsán jako vlastník bytové jednotky v katastru nemovitostí. Připouští, že podáním ze dne 22. 11. 2007 navrhla, aby do řízení místo žalovaného vstoupil Z. T. ml., s podmínkou, že odvolací soud bude takový postup považovat za vhodný. Tomuto soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož nebyla poučena podle a 2 o nutnosti navrhnout v důsledku singulární sukcese (darovací smlouvy ze dne 16. 2. 2007) záměnu účastníků, bez které bude její žaloba zamítnuta. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. , dále opět jen „ “)], není však důvodné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Určovací žaloba podle je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.

Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.

Jestliže je předmětem určení podle právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle až 8 tohoto zákona totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá. Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Jak již uzavřel Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, č. j. , „je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají. Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí“.

Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle ] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. , a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení ( ).  

Platí tedy, že naléhavý právní zájem ve smyslu naopak nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince  2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97).

Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu a že na straně žalovaného není dána pasivní věcná legitimace, neboť není zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Ani vyhovující rozhodnutí soudu, jehož vydání se žalobkyně vůči žalovanému domáhá, by totiž nemohlo vést k požadované změně v katastru nemovitostí, tj. aby jako vlastník sporné bytové jednotky byla opět zapsána žalobkyně (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. ).

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle tak nebyl uplatněn důvodně.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkla, že ji nepoučil o nepříznivých procesních důsledcích spočívajících v zamítnutí žaloby, nenavrhne-li v důsledku singulární sukcese, aby místo žalovaného do řízení vstoupil jeho syn Zdeněk Turek, který je nyní na základě darovací smlouvy ze dne 16. 2. 2007 zapsán v katastru jako vlastník sporné bytové jednotky.

Namítanou vadou odvolací soud řízení nezatížil.

Podle ustálené soudní judikatury poučení žalobců o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, přesahuje poučovací povinnost soudu podle (nyní srov. též ) a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30  října 2001 sp. zn. , uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 1996 sp. zn. , uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 5, roč. 1996 - I. díl). Nelze pominout, že nebylo důvodu poskytnout dovolatelce poučení o jejím právu navrhnout podle , aby na místo žalovaného do řízení vstoupila třetí osoba, jelikož podáním ze dne 22. 11. 2007 takový postup sama navrhla, byť s podmínkou, vyvolanou nejistotou jejího právního zástupce o nutnosti takového procesního úkonu. U jednání odvolacího soudu dne 15. 1. 2008 žalobkyně od tohoto procesního návrhu upustila poté, co byla poučena, že procesní úkony nelze vázat na jakékoliv podmínky.Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a Nejvyšší soud proto její dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle   věty první, , a za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. srpna 2010

JUDr. Václav   D u d a , v. r.

předseda senátu