Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 247/2010

U S N E S E N Í

a) S. Ř.,

a

b) S. Ř

., zastoupených JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému

Pozemkovému fondu České republiky

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. -236, takto:

I. Dovolání se

odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 6. 4. 2009, č. j. -202, již podruhé zamítl Okresní soud Praha - západ žalobu, v níž se žalobci domáhali určení, že Josef Řehák, zemřelý 24. 10. 1990, a R. Ř., zemřelá 2. 7. 2002, oba naposledy bytem v L. č. p. 37, byli ke dni smrti každý vlastníkem jedné ideální poloviny parcely č. 59/45 a parcely č. 100/33 v katastrálním území L. u L., zapsaných na LV 957 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Okresní soud vyšel ze zjištění, že ke sporným nemovitostem je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitně vlastnické právo pro J. Ř. a R. Ř. podle přídělovéy vydané na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a dále podle ohlášení správy nemovitostí Pozemkovým fondem na základě , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve prospěch České republiky - Pozemkového fondu. V této duplicitě žalobci jako právní nástupci J. a R. Ř. spatřovali naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Sporné pozemky byly v roce 1948 v rámci revize první pozemkové reformy předmětem přídělového řízení. Právní předchůdci žalobců byli vedeni v seznamu přídělců k vydání přídělovéy. K zápisu vlastnického práva do evidence nemovitostí přitom nedošlo. Od konce 50. let, po vstupu Ř. do místního družstva, s pozemky nadále nakládalo družstvo. V roce 1973 došlo k zápisu vlastnického práva do evidence nemovitostí ve prospěch státu a stát od této doby vystupoval jako vlastník pozemků. V roce 2004 přistoupil Pozemkový úřad k dořešení přídělu na pozemcích, jež jsou předmětem sporu, a na základě rekonstrukce přídělového řízení byl v roce 2006 proveden duplicitní zápis do katastru nemovitostí ve prospěch právních předchůdců žalobců.

Soud se zabýval otázkou, zda-li v projednávané věci existuje naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu S odkazem na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ) dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalobci tento naléhavý právní zájem nemají, neboť právním předchůdcům žalobců byly v rozhodném období pozemky odňaty způsobem stanoveným restitučními předpisy a žalobci svůj nárok ve lhůtách stanovených v restitučních předpisech neuplatnili. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva vedl soud k zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobců přezkoumal uvedeného rozhodnutí Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. -236, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně správnými a odmítl tvrzení odvolatelů, že teprve zápisem správy vykonávané Pozemkovým fondem ČR k pozemkům provedeným v roce 2002 došlo k ohrožení práv žalobců. K tomu došlo, již když se stát uchopil držby těchto pozemků v roce 1973, nejpozději pak mohli žalobci tento zásah zjistit při projednání dědického řízení po zemřelém J. Ř., pokud by uplatnili k projednání i předmětné pozemky. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou v projednávané věci plně uplatnitelné závěry opakovaně vyslovené Ústavním soudem (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. ), podle nichž nelze žalobou na určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, neboť z prokázaných skutečností vyplývá, že se žalobci mohli domáhat vydání pozemků podle restitučních předpisů. Ani duplicitní zápis v katastru nemůže ovlivnit to, že přiznání naléhavého právního zájmu návrhu žalobců by znamenalo obcházení restitučních předpisů. Naléhavý právní zájem by však nebyl vyloučen, byla-li by podána určovací žaloba druhým zapsaným vlastníkem. Odvolací soud odmítl i další námitku žalobců, podle níž je chování žalovaného v rozporu s dobrými mravy, přidělil-li stát pozemky přídělcům, později toto přidělení potvrdil a nyní stát reprezentovaný Pozemkovým fondem toto právo popírá. Aplikovatelnost ustanovení , , je v tomto případě vyloučena tím, že zde nejde o výkon práva, ale o určení právního vztahu. Odvolací soud tedy neshledal námitky žalobců důvodnými a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z , neboť napadený rozsudek má podle jejich názoru po právní stránce zásadní význam Důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu Otázku zásadního právního významu dovolatelé spatřují v tom, zda je možné žalobou na určení vlastnického práva úspěšně požadovat určení vlastnického práva k pozemkům, jsou-li v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci právní předchůdci žalobců na základě jednoduché pozemkové úpravy – rekonstrukce přídělu provedené Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem podle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a důvodem žaloby je odstranění duplicitního zápisu, přičemž je jako duplicitní vlastník zapsána - krom právních předchůdců žalobců - Česká republika, resp. Pozemkový fond, který tyto nemovitosti spravuje. Podle dovolatelů nelze v projednávané věci uplatnit závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na něž odkázaly soudy obou stupňů, protože tato se odlišuje od věcí dříve projednávaných tím, že právním předchůdcům dovolatelů svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovolatelé mají za to, že zápisem správy vykonávané Pozemkovým fondem k předmětným pozemkům došlo k bezprostřednímu ohrožení vlastnického práva, které lze v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (nález ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. ) považovat za případ, kdy jsou dotčení vlastníci aktivně legitimováni k takovému určení, a připomínají, že rovněž ustálená rozhodovací praxe soudů má naléhavý právní zájem za prokázaný, má-li být rozhodnutí podkladem pro odstranění duplicity zápisu v katastru nemovitostí. Nejistota v právních vztazích přitom byla způsobena úkony státu, který právní předchůdce žalobců jako vlastníky nejprve zapsal a posléze toto vlastnictví zpochybnil. Na základě shora uvedeného navrhli dovolatelé, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné není. Dovolatelům totiž nelze přisvědčit v tom, že by duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí vylučoval aplikovatelnost závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu (zejména pak rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , či stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.), z nichž vyplývá nemožnost domáhat se ochrany vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li možné dožadovat se vydání věci podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva je v těchto případech dána i tehdy, byl-li podnětem k žalobě duplicitní zápis v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. ). Pro dovození naléhavého právního zájmu je přitom rozhodující vymezení žalobního nároku, přičemž v posuzované věci je zřejmé, že žalobci se svého práva mohli a měli domáhat podle restitučních předpisů.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedenými závěry, a není tedy důvodu proto, aby bylo považováno za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení , odst. 3 , Nejvyšší soud tak dovolání žalobců podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. o. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. , v. r.

předseda senátu